V září roku 1943 byly z Terezína vypraveny dva transporty s 5000 tisíci vězni, z nichž většina pocházela z území Protektorátu. Řada z nich už slyšela o jakémsi hrozivém místě zvaném Osvětim, odkud se lidé nevracejí, prosakující zprávy byly ale příliš kruté na to, aby se jim dalo uvěřit. Nacisté mezi vězni rozšířili informaci, že vlaky směřují do Ostravy. "Když už cesta trvala deset hodin, řekli jsme si, že Ostrava už musí být daleko za námi, že to je bouda," vyprávěla jedna z mála přeživších vězeňkyň Ruth Schindlerová-Vlčková pro Paměť národa.
V Osvětimi bylo běžné, že příchozím oholili hlavy, sebrali jim veškeré oblečení včetně spodního prádla a na holé tělo jim navlékli vězeňské hadry. V případě zářijového transportu byl ale tento proces kupodivu vynechán. Lidé byli z vlaku odvedeni do zvláštní táborové sekce obehnané dráty s elektrickým napětím. Stálo tu několik řad dřevěných baráků, původně projektovaných jako stáje pro koně. Podmínky tu byly mnohem horší než v Terezíně, ale z nějakého záhadného důvodu přecijen o něco lepší než ve zbytku osvětimského tábora. Ženy, muži a děti se mohli přes den stýkat, dostávalo se jim o krapet více stravy. Zdálo se, že zářijový tranport měl štěstí.
Osvětim
Naprostým unikátem byl dětský blok, jehož zřízení s nacisty vyjednal mladý židovský skaut Fredy Hirsch. Děti díky tomu nemusely přes den pobíhat venku na mraze, ale mohly se v teple baráku vzdělávat, učit se básničky a nacvičovat představení o Sněhurce. Hirsch v nich chtěl tímto způsobem udržet pozitivní mysl a odvést jejich pozornost od vyčerpávajícího hladu.
"Rodinného tábora", jak se zvláštnímu osvětimskému úseku přezdívalo, si všiml i vězeň českého původu Rudolf Vrba, kterému nacisté v Osvětimi přidělili administrativní práci. Vrtalo mu hlavou, proč mají čeští Židé oproti jiným takové výhody. Jednoho dne na to s hrůzou přišel. "V ústřední registratuře zjistili, že všichni ti lidé mají speciální kartu s poznámkou: SB se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme, že SB znamená sonderbehandlung, zvláštní zacházení – čili jinými slovy – plynovou komoru," vysvětlil Vrba. (Zdroj: www.pametnaroda.cz)
Přesně po šesti měsících od příjezdu do tábora, v noci z 8. na 9. března 1944, byl celý zářijový transport odvezen k plynovým komorám. V té době se už ale původní počet lidí snížil z 5000 na 3792 - hlad a nemoci si během půl roku vybraly svou daň i přes relativně lepší podmínky.
Rudolf Vrba se pokusil své krajany varovat. Promluvil s Fredym Hirschem a navrhl vzpouru, ke které by se přidalo i sonderkomando pracující v krematoriu. Hirsch byl krátce poté nalezen mrtev. Dodnes není jisté, zda vlivem strašného psychického vypětí spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn.
Krematorium v Osvětimi
Lidé z rodinného tábora nakonec uvěřili lži, že budou převezeni do pracovního tábora Heydebreck. Ten ale na žádné mapě neexistoval. Nákladní vozy prý skutečně nejprve zamířily k táborovým branám, ale na poslední chvíli se otočily k plynovým komorám. Nacisté tušili, že tento transport nepůjde zlikvidovat tak hladce jako jiné.
Bez rvaček, bití a kopanců to skutečně nešlo. Pak se ale prostorem komor rozlehl zpěv. Odsouzenci na smrt sborově zazpívali českou národní hymnu a židovskou Hatikvu. O něco později se už z komínů jen valila mračna černého kouře.
Dodnes zůstává záhadou, proč se s lidmi v rodinném táboře zacházelo lépe než s ostatními vězni, přestože byli od začátku odsouzeni k smrti. Spekuluje se, že z nich nacisté chtěli vytvořit vzorovou ukázku pro případnou vizitu Červeného kříže, není však moc pravděpodobné, že by rodinný tábor inspekci přesvědčil. Na kost vyhublé lidské stíny za elektrickými dráty by hned prozradily, že v Osvětimi nepanují zrovna humánní podmínky.
Pro historiky je nicméně těžké odhadnout, jakým způsobem tehdy nacisté uvažovali. Zdravému rozumu se ostatně vymykala většina jejich rozhodnutí. (Zdroj: www.holocaust.cz)
