V mateřské škole označili Rosemary za retardovanou, což rodiče těžce nesli. Joseph Kennedy byl prominentní politickou osobností a jeho děti měly být neméně úspěšné; nejstaršího Johna přeci hodlal dotlačit až na prezidentský post! Duševně zaostalá dcera by byla škraloupem na dobré pověsti rodiny. Rosemary se ocitla pod tlakem.

Ať se snažila, jak se snažila, chytřejším sourozencům se nikdy nevyrovnala a její inteligence se zastavila na úrovni 4. třídy. Čtení, psaní a základní počty však zvládala. Dnešní psychiatři soudí, že nemohla mít IQ nižší než 75, což je hranice mentální retardace.

V očích svého otce byla přesto černou ovcí. Poslal ji do vzdálené internátní školy, aby mu ve vznešených kruzích nedělala ostudu. Rosemary ho přitom upřímně milovala, jak o tom svědčí dopis, který mu z internátu poslala: "Drahý tatínku, opravdu tě nechci v ničem zklamat. Přijeď mě brzy navštívit. Každý den se mi stýská."

Osamělost a vysoké otcovy nároky, kterým nemohla dostát, vyvolaly u Rosemary duševní nerovnováhu. Dívka trpěla výkyvy nálady, deprese střídaly hysterické záchvaty. V letech 1938-1940, kdy její otec zastával pozici velvyslance v Británii, pobývala stranou od zraků veřejnosti v londýnském klášteře. Po návratu do USA však rodina začala být bezradná.

Rosemary bylo 22 let a rodiče si s hrůzou uvědomili, že přes svou nižší inteligenci vyrostla do krásy. "Najednou z ní byla půvabná mladá žena, princezna se sněhobílou pletí a ruměncem v tvářích. Se zářícím úsměvem a plnou postavou poutala pohledy mladých mužů. Rodiče ji shledali sexuálně nebezpečnou," vysvětlila spisovatelka Kate Clifford Larsonová, která o Rosemary Kennedyové napsala knihu.

Sexuální skandál by byl to nejhorší, co mohlo ambiciózní rodinu potkat. Mladý John Fitzgerald by kvůli sestře ztratil důvěru voličů a vzniklo by nebezpečí, že se jeho cesta do Bílého domu navždy uzavře.

Rosemary navíc nebyla žádný uzavřený tichošlápek; milovala zábavu, ráda tančila, hrála tenis a pozornost mužů jí lichotila.

V roce 1941 se její otec dočetl o chirurgickém zákroku zvaném lobotomie, který pacienty zbavoval úzkostných stavů a zklidňoval jejich chování. Okamžitě rozhodl, že ho Rosemary podstoupí. Zapomněl se přitom informovat o možném riziku: ve 30 procentech případů se operace nezdařila a pacienti zůstávali do konce života odkázáni na ústavní péči.

Přesně to se stalo ubohé Rosemary. Lobotomisté James Watts a Walter Freeman se rýpali v nervových vláknech jejího mozkového laloku tak dlouho, dokud nepřestala souvisle mluvit. Od té chvíle bylo její myšlení na úrovni dvouletého dítěte; Rosemary se neuměla sama ani obléknout a pomočovala se.

Zděšený otec ji okamžitě odklidil do domova pro duševně choré ve Wisconsinu a do konce života se za ní nepřijel podívat. Téma Rosemary bylo doma tabu, dokonce ani sourozenci nevěděli, co se s jejich sestrou stalo. Teprve když Josepha Kennedyho stihla v roce 1961 mrtvice, jeho manželka sebrala odvahu a za svou dcerou se rozjela. Rosemary ji prý i po letech poznala.

Pravdu se konečně dozvěděli i sourozenci, kteří za sestrou rovněž začali jezdit a vozili si ji k sobě do Bostonu. Rosemary se dožila 86 let, většinu života však vinou svého přehnaně ambiciózního otce strávila jako duševní mrzák.