V roce 1969 vyslal Rosenhan sedm dobrovolníků do různých psychiatrických léčeben ve Spojených státech a do jednoho zamířil i on sám. Všichni měli za úkol přesvědčit psychiatry, že trpí duševní chorobou a potřebují hospitalizaci. Na příjmu shodně tvrdili, že slyší hlasy, které jim říkají cosi nesrozumitelného. Jediná slova, jež se dají identifikovat, znějí jako "prázdný", "dutý" nebo "tupý".
Všichni účastníci byli ke svému překvapení ihned internováni s diagnózou schizofrenie. Vzápětí také zjistili, že zatímco bylo velmi snadné se do psychiatrické léčebny dostat, cesta ven už tak jednoduchá není.
Od chvíle, co dostali nálepku diagnózy, bylo veškeré jejich jednání posuzováno jako "symptom". Pokud tvrdili, že jsou zcela zdrávi a účastní se psychologického experimentu, lékaři to označili za blud. Jedna účastnice si o svém pobytu neustále psala poznámky, což sestry považovaly za nutkavé chování, jež schizofrenii často provází. Nezáleželo na tom, že se falešní pacienti chovali normálně a vyjadřovali se smysluplně - jednou dostali diagnózu, a už se to s nimi vezlo.
Velice zajímavé však byly reakce pacientů opravdových. Ze 118 jich 35 pojalo podezření, že účastníci experimentu jsou ve skutečnosti výzkumníci nebo novináři, kteří si přišli léčebný ústav "proklepnout".
Simulujícím pacientům se podařilo opustit brány zařízení v řádu 5 až 55 dnů.
Výsledky experimentu ve své době šokovaly celou Ameriku. Psychiatři se proti nim přirozeně ostře ohradili. Jistý významný ústav s nejlepší pověstí okamžitě zareagoval slovy, že něco takového by se u nich nestalo. Rosenhan jeho vedení nabídl další pokus: v příštích třech měsících sem vyšle jednoho nebo více falešných pacientů. A schválně, jestli je lékaři odhalí.
Léčebna nato označila 42 nově příchozích případů za simulanty a dalších 42 z předstírání poruchy podezírala. Rosenhan však ve skutečnosti do ústavu vůbec nikoho neposlal.
