Pravda, morové masky raného novověku vypadaly zcela jinak a mnohem děsivěji než dnešní roušky. Charakterizoval je dlouhý ptačí zobák, jenž vlastně neměl chránit lékaře před bakteriemi, ale před ptáky, kteří podle dobové víry chorobu přenášeli. Zobák se pak navíc plnil vonnými bylinami, jejichž vůně tlumila zápach mrtvých těl.

Ochranný oděv pro morové doktory a jejich pomocníky, včetně brýlí a zobáku, navrhl osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII Charles de Lorme v roce 1619. Zdravotníka měl před morem ochránit dlouhý plášť impregnovaný vonnými esencemi, doplněný rukavicemi a kloboukem z povoskované kůže. Součástí výstroje byla také hůlka, kterou se lékaři nemocných dotýkali, aby na ně nemuseli sahat rukama.

Tento bizarní oděv je dodnes připomínán na karnevalech v Benátkách, neznamená to ale, že byl používán po celé Evropě a ve všech érách. Zato karanténa se uplatňovala už od 14. století a zmiňuje se o ní i Giovanni Boccaccio ve spisu Dekameron. Kniha se skládá z příběhů, které si vyprávěla florentinská smetánka v době, kdy se schovávala před morovou epidemií na venkově.

Výraz "karanténa" je odvozen od italského "quaranta" ("čtyřicet") a původně vyjadřoval čtyřicetidenní izolaci nakažených pacientů od vnějšího světa. V karanténě se mohla ocitnout celá města, ale také pouze jednotlivci; v takovém případě se dům zapečetil a na izolaci nemocného dohlíželi hlídači a biřici, kteří mu také obstarávali nezbytné jídlo.

Pacienti se léčili výhradně doma; pokud zemřeli, lékaři se svými pomocníky, často rekrutovanými z řad katových pacholků, museli tělo odstranit a pohřbít. Příbuzní zesnulých se pohřbů účastnit nesměli, aby se zabránilo dalšímu šíření nemoci.