Blížila se noc…
Psal se rok 1178, když hodinu po západu slunce dne 18. června pět mnichů z anglického opatství Canterbury oněmělo zděšením. Měsíc se toho dne blížil úplňku a na potemnělém nebi se odehrála nečekaná událost. Mniši zahlédli jasné světlo, které narazilo do horního srpku Měsíce a rozštíplo ho. „Ze středu vytryskla hořící pochodeň, která na značnou vzdálenost chrlila oheň, žhavé uhlí a jiskry,“ zapsal jeden z nich, Gervase z Canterbury, kronikář opatství Christ Church. „Vyvalil se oblak kouře a pak Měsíc zčernal…“ Celý jev pak sepsal v knize nazvané Gesta Stephani.
Na spisek sedal prach
Po staletí na Gervaseův spisek sedal prach a zůstal v zapomnění. Zájem astronomů, historiků a dalších badatelů vzbudil až ve 20. století. V roce 1976 na něj zcela náhodou narazil geofyzik Jack B. Hartung ze Státní univerzity v New Yorku. Zaujalo ho, jak přesvědčivě a svědomitě Gervase událost popsal. Dokonce svědci na svou čest přísahali, že je pravdivá. Rozhodl se, věnovat se mu hlouběji.
Dle Hartungovy hypotézy tento jev způsobil pád vesmírného tělesa na povrch Měsíce. Tam, kde měla „vytrysknout hořící pochodeň“, je dvaadvacet kilometrů dlouhý kráter Giordano Bruno. Hartung studoval snímky misí Apollo a dospěl k závěru, že stopy po vzniku kráteru ještě nepokryl měsíční prach. Doba a místo dle něho odpovídaly, jev prý mohly způsobit rozptýlené mikrometeority. I když připustil, že je pravděpodobnost, že by událost takového rozsahu zasáhla Měsíc během „života lidstva“, velmi mizivá.
Tam, kde měla „vytrysknout hořící pochodeň“, je dvaadvacet kilometrů dlouhý kráter Giordano Bruno
Nicméně ho podpořili někteří astronomové poté, co prozkoumali nové snímky ze sovětské družice Luna 24. Hartungovu domněnku přímo nevyvrátily, ale ani nepotvrdily. A „rozjela“ se vědecká debata.
Kráter vyvrácen
Již rok poté odborníci na meteority Harlow Nininger a Glenn I. Huss Hartungovo vysvětlení zpochybnili s tím, že vznik kráteru Giordano Bruno by takový jev neprovázel. Teprve v roce 2001 Paul Withers z Arizonské univerzity hypotézu zásadně zamítnul. Tvrdil, že dopad tělesa, které po sobě zanechalo tak obrovský kráter, by mělo za následek chrlení milionů tun měsíčního materiálu. Ten by v podobě tisíců „padajících“ hvězd viděli lidé na celém světě. Nejen pár canterburských mnichů.
Kromě toho jsou astronomové přesvědčení, že kráter Giordano Bruno není tak mladý. Například Tomokatsu Morota v roce 2009 vypočítal jeho stáří na jeden až deset milionů let. O tři roky později kosmogeolog Jörg Fritz prohlásil: „Můžeme vyloučit, že kráter vznikl před 800 lety, protože bychom byli stále vystaveni dešti měsíčních hornin z této vzácné a velké události.“ A navíc, jak se domnívá, části kráteru by vykazovaly zvýšenou teplotu, kterou žádné orbitální sondy nezaznamenaly.
Příběh o rozpůleném Měsíci vypráví následující video:
Šálil mnichy zrak?
V posledních letech se objevila ještě jedna teorie. Připouští, že se s Měsícem mohla srazit kometa. Náraz mohl způsobit roztavení hornin, který mniši vyhodnotili jako planoucí pochodeň. I ta však vzbuzuje pochybnosti a je v podstatě zavržená. Vyvržení úlomků by na Zemi způsobilo několikadenní meteorické bouře a ty by byly v některých pramenech zaznamenané.
Co tedy mniši viděli? „Myslím, že byli ve správný čas na správném místě. Podívali se na oblohu a uviděli meteor, který byl přímo před Měsícem a letěl směrem k nim,“ vysvětlil Withers. „A byl to docela velkolepý meteor, který v atmosféře vzplál – šuměl, bublal a prskal…“ Mniši ho viděli v takovém úhlu, že se jim mohlo zdát, že se Měsíc rozpůlil. Optická iluze. S ním souhlasí výše uvedení odborníci na meteority a další badatelé. Koneckonců meteorit zmínil i sám Hartung.
Zdroje: www.historicmysteries.com, education.nationalgeographic.org, www.bbvaopenmind.com
