Rudolf II. se narodil 18. července roku 1552 jako třetí dítě Maxmiliána II. a jeho ženy a sestřenice v jedné osobě, Marie Španělské. Od malička byl vychováván jako budoucí vladař. Roku 1572 tedy usedl na uherský trůn a o 3 roky později získal i český. Po smrti svého otce se stal římským císařem. To mu bylo dvacet čtyři let.
"Bohem vyvolený"
Už v prvních letech vlády se začaly projevovat jeho duševní choroby. Současníci o něm říkali, že až přehnaně přeceňoval své vladařské schopnosti. Střídaly se u něj stavy depresí a agresivity. Měl strach o moc a byl nedůtklivý ke všemu, co se mohlo dotknout jeho majestátu. Španělská výchova o tom, že je Bohem vyvolený, jež mu byla od raného dětství „vtloukána" do hlavy, si brala svou daň.
Zhoršení však přišlo kolem roku 1580. Onemocněl totiž táhlou infekční chorobou. Záchvaty deprese, agresivity a paranoidní představy byly čím dál tím častější. Právě divné představy a pocit ohrožení byly jedním z důvodu, proč Rudolf přesídlil do Prahy. Ani zde se však jeho stav nezlepšil. Dokonce se pokusil o sebevraždu. Jakékoli chování jeho bratra nebo služebníků bral jako křivdu.
Příliš mnoho bolesti
Psychické problémy však nebyly jedinou Rudolfovou slabostí. Nakazil se syfilidou, trpěl nemocemi plic, jater a nelze vyloučit, že i tehdy rozšířenou tuberkulózou. Lékaři ho léčili různými způsoby. Bolest genitálií se snažili utišit chirurgickými zákroky, pouštěli mu žilou a mazali ho rtutí. Když při audiencích nevydržel ani sedět a začal chrlit krev, byl jeho osud zpečetěn. (Zdroj: MICHLOVÁ, Marie. Smrt a pohřby slavných, aneb, Poslední cesty osobností našich dějin. Řitka: Čas, 2016. Český čas. ISBN 978-80-7475-168-4.)
Jeho srdce zmáčkl Václav Vchynský
Lékařská zpráva z 9. ledna 1612 přisuzovala Rudolfovi II. nejvýše tři dny života. Císař však bojoval až do ranních hodin 20. ledna 1612. Ještě téhož dne lékaři provedli nepříliš pietní pitvu, která se neobešla bez skandálů. Podle svědectví Pavla Skály ze Zhoře na ni přišel i hrabě Václav Vchynský. Vzal císařovo srdce do ruky, a se slovy, že se mstí svému úhlavnímu nepříteli, ho zmáčkl tak, že z něj vytryskla krev. Pohoršení také vzbudil vévoda Jindřich Julius Brunšvický, když se snažil odstrčit renomované chirurgy a prohlašoval, že pitvu provede obratněji.
Z politických důvodu byl pohřeb odložen až na 1. říjen 1612. Rakev byla tajně přenesena do Svatovítského chrámu a průvod byl nezvykle skromný. Chyběli všichni císařovi příbuzní a známí. Slavnostnější ráz však měla zádušní mše. Interiér Chrámu sv. Víta byl zahalen černým suknem a osvětlen stovkami pochodní a svíček. I přesto si Natanael Vodňanský z Uračova do svého deníku poznamenal: „Mizerný pohřeb tak velkého potentáta.“ (Zdroj: dvojka.rozhlas.cz)