V roce 1987 se soutok řek Bolšaja Karaganka a Uťjaganka na jihu Čeljabinské oblasti v centrálním Rusku mělo stát dnem obrovské přehrady. V té době však archeologové při průzkumných pracích našli neobvyklý násep tvořený z kruhů a čar vycházejících ze středu. Připomínal obrovskou mandalu.
O čtyři roky později již byla oblast vyhlášena kulturní rezervací. Vědci zjistili, že kruhové město, tvořené dvěma baštami, šedesáti chalupami s ohništi, sklepy, studnami a hutními pecemi, obývali Árijové, jež před rokem 2000 př. n. l. expandovali na území Předního východu, severní Indie a Pákistánu.
Paprskovité ulice lemoval krytý odvodňovací žlab s jímkami pro zachytávání dešťové vody. Osada měla rozlohu přibližně 20 000 metrů čtverečních, tloušťka opevnění byla 4 až 5 metrů a výška 5,5 metru. Nechyběl ani 2 metry hluboký příkop. Historici odhadují, že v Arkaimu mohlo žít přibližně 1500 až 2500 lidí. Ti se živili zemědělstvím a lovem.
Ruské Stonhenge a podlouhlá lebka
Objev Arkaimu oživil debatu o tom, kde se asi nacházela původní domovina Indoevropanů. Začal být prezentován jako „země Árijců" a „národní a duchovní svatyně Ruska". Struktura města byla prý reprodukcí modelu vesmíru, jež byl popsán ve starověké árijsko-íránské duchovní literatuře, Vedách a Avestách. Vznikl v letech 2050 až 1900 před Kristem v období kultury Sintashta.
Právě neobvyklý design osady nedává spát záhadologům. Ti předpokládají, že celý komplex sloužil jako přistávací dráha UFO. Jejich teorii měl potvrdit nález kostry s neobvykle protáhlou lebkou, až podezřele připomínající moderní vyobrazení mimozemšťanů.
Archeologický výzkum však dokázal, že kostra patří ženě, jež žila asi před 2000 lety a byla členkou kmene Sarmati, který žil na území dnešní Ukrajiny, Kazachstánu a jižního Ruska. Tento původně kočovný a pastevecký lid, příbuzný se Skyty, Médy a Peršany, se začal kolem 4. a 3. století před naším letopočtem přesouvat ze střední části euroasijské stepi západním směrem. V 1. století již kmeny zabíraly území dnešní střední a jihovýchodní Ukrajiny, jižní Rusko, severovýchodní Balkán a okolí Moldavska. Ve 3. a 4. století se pak smísily s Góty a Vandaly.
Deformovaná lebka
Tento národ se, stejně jako Hunové, vyznačoval také tím, že svým potomkům uměle deformoval lebku. Rodiče jim na hlavu od raného dětství přivazovali dřevěná prkénka a látku a postupně tak měnili její tvar. „Tato znetvoření měla vyděsit nepřátele a ukázat sociální identitu," vysvětluje Varsha Pilbrow z australské univerzity v Melbourn.
Existují však názory, že tím lidé chtěli napodobit vyspělé mimozemské civilizace nebo se inspirovali bájnými Atlanťany, jež se měli po velkém kataklyzmatu rozšířit do Egypta a Jižní Ameriky. I dnes však tuto zvláštní tradici udržují některé indiánské kmeny. Archeologické nálezy v irácké jeskyni Shanidar zase prozrazují, že lebku si deformovali již lidé žijící 45 tisíc let před Kristem.
Zdroj:
www.histecho.com, www.extrastory.cz, www.en.wikipedia.org, www.cs.wikipedia.org, www.dailymail.co.uk, www.cosmosmagazine.com
