Zdroj: Profimedia.CZ
Dražby lidí, usekávání rukou, otřesná hygiena. Tak vypadalo Rusko v 19. století
Zatímco západní Evropa se v 19. století pod vlivem osvícenství a průmyslové revoluce rychle modernizovala, v Rusku jako by se zastavil čas. Drtivá většina obyvatel žila na vesnicích a robotovala na panských polích. Způsob života i myšlení zůstával na úrovni hlubokého středověku.
Tímto vyjádřením přitom středověku možná ještě křivdíme. Vždyť od nějakého 14. století v našich zemích rostla vzdělanost, rozrůstala se měšťanská vrstva, vzkvétala řemesla. Nic takového se v předrevolučním Rusku nedělo. Střední vrstva prakticky neexistovala, horních 10 procent obyvatel tvořila šlechta a statkáři, přičemž všichni ostatní pro ně museli pracovat.
Statkáři zacházeli s nevolníky jako se svým majetkem, prodávali je v dražbách jako zboží a bez jakéhokoli soudního úřadu je také trestali. Za sebemenší přestupky je zavírali je do žalářů, natahovali na skřipec, vypalovali jim na tělo cejchy, bičovali je a sekali jim končetiny. Drsné prostředí se odrazilo i v uspořádání jednotlivých rodin: otec mohl svou ženu i děti beztrestně bít, jak se mu zlíbilo. Zatímco on sám spal v teple za pecí, ostatní členové rodiny leželi na hliněné podlaze, obklopeni zvířaty.
Bída a hlad nutila mnohé vesničany hledat práci na stavbách a v nově vznikajících továrnách. Ani ve městě je však lepší život nečekal: neúnosně dlouhá pracovní doba poskytovala čas jen na spánek, plat sotva stačil na jídlo. Na ubytovnách a v nájmech žili v přeplněných místnostech a jedli ze společného hrnce, jak na to byli zvyklí z domova.
Moskva ani Petrohrad v 19. století zdaleka nedosahovaly úrovně velkoměst své doby: měšťanských domů tu stálo pomálu, vedle nablýskaných paláců boháčů vyrůstaly dřevěné chýše dělníků, jejichž ulice nikdo nedláždil. V bahnitých cestách se potulovala hospodářská zvířata, hygienické podmínky byly otřesné.
Přesto se ve městech mnohým vesničanům začaly otevírat obzory. Měli tu lepší přístup k informacím, jejich svět už nekončil nejbližším polem. Právě mezi dělníky se začaly formovat představy o politických a společenských reformách, které vyustíly v revoluční myšlenky.
Paradoxně to však byli právě levicoví aktivisté, kdo roku 1881 spáchal atentát na cara Alexandra II., jediného panovníka, který se upřímně snažil lidu ulevit, zavedl v zemi řadu reforem, a dokonce v roce 1861 zrušil nevolnictví. Po jeho vraždě se Rusko vrátilo zase o krok zpět, jelikož nastupující car Alexandr III. pokroku nakloněný nebyl. Odtud zbývalo jen 36 let k tomu, aby samoděržaví vystřídal krvavý režim bolševiků.
