Ruský spánkový experiment: Nikolajevův plyn proměnil vězně ve vraždící monstra

26. leden 2020 četba na 5 minut
Ruský experiment - ilustrační obrázek

Ruský experiment - ilustrační obrázek

Foto: winto

Ospalé vojáky na pokraji sil se nacistické Německo pokoušelo probrat drogami. Pervitinové tabletky jim měly zostřit smysly, vybudit v nich nadlidskou sílu a prodloužit bdělost o dalších 24 hodin. Sovětský svaz chtěl z vojáků taktéž neúnavné stroje smrti, ale šel na to z jiného konce. Takzvaný Ruský experiment spánku se zvrtl v něco, co i v těch nejotrlejších čtenářích budí ještě dnes nevýslovnou hrůzu.  

Nikolajevův plyn

Zdánlivě nekonečná válka udělala Sovětskému svazu velkou čáru přes rozpočet. Vojáci bránili zem a zabíjeli nepřátele, to ano, ale také potřebovali občasný odpočinek. Pro Svaz to znamenalo zapojit do armády více mužů (a žen), což se rovnalo větším nákladům. Speciální tým vědců byl proto pověřen vytvořit látku, díky které by vojáci nemuseli spát a mohli setrvat na bojišti i několik dní bez přestávky.

Experiment se soustředil na pět válečných zajatců a nepřátel Sovětského svazu, kterým bylo slíbeno, že po jeho konci budou puštěni na svobodu. „The Russian Sleep Experiment“ se kvůli nečekaným zvratům z původně plánovaných 30 dní musel zkrátit na polovinu.

Místnost byla pro pětici subjektů velká tak akorát. Nechyběly postele, knihovna, voda, splachovací záchod a dostatečná zásoba sušeného jídla. V místnosti byly mikrofony a průběh experimentu vědci pozorovali za čtyřmi 12 cm tlustými skly.

První dny

Na začátku vypadalo všechno docela normálně. Pětice „vyvolených“ spolu komunikovala, a když ne, tak si četla, ležela a zírala do stropu, nebo uždibovala ze zásob. Jejich konverzace se po několika dnech soustředily především na traumatické zážitky z války, ale přesáhly i do dětství. Vědci byli prozatím spokojeni.

Po pěti dnech v místnosti se chování vězňů změnilo. Komunikace mezi nimi vázla a chtěli z místnosti odejít. Nastaly nevyslyšené protesty, nakonec se každý odkázal sám na sebe a přestal s ostatními mluvit.

Další dny vězni vykazovali známky paranoie - šeptali do mikrofonů, mluvili proti sklům, která z jejich strany vypadala jako zrcadla, a snažili se donášet na své spoluvězně. Také přestali jíst. Vědci se domnívali, že jde pouze o vedlejší účinky plynu.

Devátý den

V devátý den jeden ze subjektů začal křičet a běhat po místnosti tam a zpátky. Jeho nevšední chování trvalo dlouhé tři hodiny a skončilo zničením hlasivek. Ostatní na šílenství svého spoluvězně nijak nereagovali, místo toho nadále šeptali do mikrofonů věci, které nedávaly smysl.

Vykřičeného vězně následoval další. Tým vědců sledoval, jak opakuje kroky svého předchůdce, a také pozoroval, jak zbytek vězňů bere do rukou knihy, trhá jim stránky a špiní je vlastními výkaly. Stránky nalepili na skla a znemožnili vědcům výhled do místnosti. Pak nastalo ticho.

Předčasný konec

Dvanáctého dne se vědci domnívali, že subjekty zničily mikrofony – nevycházel z nich žádný zvuk. Panovaly také obavy, že někdo zemřel, avšak spotřeba kyslíku prokazatelně naznačovala, že jsou všichni naživu.

O dva dny později se v místnosti rozezněl interkom: ,,Otevřeme komoru, abychom zkontrolovali mikrofony. Odstupte ode dveří a lehněte si na zem, nebo budete zastřeleni. Souhlas přinese jednomu z vás svobodu.“ Po pár vteřinách se jim dostalo nečekané odpovědi: ,,Nechceme být osvobozeni.“ Komoru ten den neotevřeli. Nechali si to na den patnáctý.

Z místnosti byl odpojen přísun plynu. Rozhodnutí naplnit ji pouze čistým vzduchem se ze strany vězňů shledalo se zoufalým nesouhlasem; stali se na plynu silně závislými. Komora se otevřela, ozbrojení vojáci vlétli dovnitř. A všichni, včetně vězňů, hrdelně zakřičeli.

Ven se vyplavila rudá voda. Jak vojáci zjistili, odpad byl ucpán kusy masa mrtvého vězně, který ležel uprostřed místnosti, otevřený jako skříň. Zbylá čtveřice byla také drasticky potrhána, jako by čelila útoku predátora – břišní dutiny zely prázdnotou, jen orgány nutné k životu viditelně pracovaly na plné obrátky. Vězni měli těžce poraněné končetiny a na různých místech těla jim chyběly kusy masa. Nikdo nedokázal pochopit, co se stalo, jak, ale hlavně proč. Podle záznamů se zásob jídel od pátého dne nikdo nedotkl, vězni tedy pojídali jeden druhého.

Jak to doopravdy bylo?

Jindy otrlí vojáci speciálních jednotek se odmítali vrátit do místnosti a vyvést křičící vězně ven. Vězni následně napadli a usmrtili dva vojáky. Z původní pětice subjektů přežili tři, kteří se – na rozkaz vrchního velitele – museli znovu podrobit Nikolajevova plynu. Těsně předtím, než se tak stalo, zemřel další subjekt. Poslední stránky deníku hovoří o tom, že jeden z vědců nechtěl splnit velitelův rozkaz, a zastřelil ho…

Jediné původní poznámky o experimentu se záhadným a toxickým Nikolajevovým plynem údajně pochází z anonymního zdroje, jenž tvrdí, že má přístup k deníku bývalých vědců, kteří unikli NKVD. Zda je to pravda, se nikomu nepodařilo a pravděpodobně ani nepodaří zjistit. Experiment v dnešní době patří k nejrozšířenějším městským legendám a vzniklo podle něj i několik filmů.

Akční letáky