Ruth Schindlerová se narodila roku 1917. Měla pohodové dětství, čas trávila s matkou nebo v otcově obchodě s dětskými výbavičkami. Studovala na gymnáziu a patřila mezi nejlepší žáky. Rodiče jí rozmlouvali nástup do práce, ale ona o další tituly nestála a po maturitě vedla menší kancelář a věnovala se účetnictví. Když nacisti zrušili Palestinský úřad, kde pracovala, přijala rychle místo dobrovolnice u židovské obce. Ze strachu z odvodu se ale s matkou neregistrovala a až do roku 1943 se skrývaly.

K transportu byly předvolány už v únoru 1943, ale podařilo se jim proklouznout. O pět měsíců později už takové štěstí neměly a jely rovnou do Terezína. Strávily tam šest týdnů. Ruth si nepřipouštěla atmosféru koncentračního tábora, pracovala v kanceláři a chodila drhnout podlahy do blázince. Každý pátek se těšila na dukátové buchtičky a našla si tam i pár dobrých přátel. Když jim oznámili, že pět tisíc lidí posílají na nucené práce do Ostravy, brala to jako další zkoušku. Bohužel přijely dobytčáky. Vlak jel východním směrem nekonečných třiatřicet hodin. O Osvětimi toho moc nevěděla, ale první pohled ji vyděsil k smrti.

Všichni byli paralyzovaní a nechali se popohánět dozorci, kteří jim naháněli hrůzu. Ruth se osmělila a přihlásila se ke sčítání vězňů. Později jí bylo nabídnuto místo blokové dozorkyně. Dostala by hůl a mohla by své „kolegy“ bít a rozhodovat o jejich osudu. Ulevila by tím i své matce. To mladá dívka odmítla a s matkou se skryla ve druhé skupině. Žízeň zkusila zahnat sklenicí octa, bohužel si tím popálila patro a jazyk a byla přijata do táborové nemocnice. Zotavila se rychle, ale servisu, který tam měla, se nechtěla vzdát. Začala nenápadně pomáhat a získala práci. Zubožených vězňů ani tristních podmínek si nevšimli ani pracovníci Červeného kříže, kteří Osvětim třikrát navštívili.

Živý sen

Dostala se do písárny a třídila kartotéky. S tím měla zkušenost díky práci po maturitě. Zachránil ji živý sen. Viděla táborem projíždět žlutý kabriolet. Ve skutečnosti z něj vystoupil obávaný doktor a kolega Mengeleho. Snažil se z jedné blokové dozorkyně vypáčit, kdo všechno se pokusil o útěk. Odjel se slovy, že půjdou beztak všichni do plynu. Přežít mělo jen dvaadvacet vyvolených. Ruth si druhý den vyprosila poslední místo v seznamu a přežila. Všichni ostatní byli vehnáni do plynových komor.

Její cesta byla mnohem delší. Dostala se do Stutthofu, kde byla nasazena na těžkou práci. Vzepřela se a pro sebe si vydupala místo v písárně a pro matku práci v polní kuchyni u loupání brambor. Když se blížili Rusové, musely se všechny ženy sbalit a vyjít na pochod smrti. Několik jich padlo vyčerpáním, ale po čtyřech dnech svižné chůze dostal dozorce Bindig dopis, že už nesmí nikoho zastřelit. Stráž se rozutekla do okolí a osvobození bylo na spadnutí. Stalo se tak 26. ledna 1945.

Žebrota

S koncem války přišel splín. Nevěděla, co se životem. Neměla peníze ani zázemí. Posílali ji z jednoho města do druhého, musela žebrat a prosit o pomoc. Kdyby jí obyčejní lidé nedali kousek chleba a vodu, zemřela by hlady. Podpory se Ruth nedočkala ani od židovské obce. Konec války nakonec prožila v hotelu ve Vysokých Tatrách, kde protančila noci. S matkou, která několik měsíců pracovala jako asistentka zubaře v Lodži, a mužem se setkala až v Praze na podzim roku 1945.