Strach z odporu

Růžena Plíšková se narodila 20. dubna 1927 v nejvýchodnějším cípu Slovenska. Rodiče děti vychovávali přísně a vedli je k práci. Na menším hospodářství, které měli, jí bylo dost. O náboženství se moc nezajímali a snažili se být maximáně nenápadní. Válku by možná v tichosti přežili, ale Markus Roth (otec) se zapojil do pomoci partyzánům a ohrozil celou rodinu. Byl zatčen na začátku roku 1944 a jeho žena s dětmi odvezena v dubnu téhož roku do Osvětimi.

Po příjezdu do tábora je Mengele rozdělil. Matka s dvouletým synem Pavlem šla do plynové komory. Růžena a její sestra Jolana byly vybrány pro těžkou práci. Sedmnáctiletá Růžena hladověla a byla vyčerpaná. Práce nebyla těžká jen fyzicky, ale rozežírala její duši. Po jedné vařené bramboře a šálku melty denně byla zesláblá a těla, která musela odnášet z krematorií, vláčela táborem jako pytel obilí. Bylo to nedůstojné, ale neodvažovala se protestovat. Strach o život ji paralyzoval. Nedokázala pochopit krutost dozorců a bála se, co by se jí mohlo za malý odpor stát.

Pokusy na dětech a pomalá smrt

Zatímco její sestra Jolana měla na starosti úpravu cest kolem tábora, Růžena se podívala i na tamní ošetřovnu. Slyšela zoufalý křik dětí, na kterých lékaři prováděli pokusy. Byla svědkem pomalé smrti mnoha dívek a žen, kterým vzali dva litry krve. Při takové ztrátě člověk kolaboval. Viděla zubožené lidi rezignovat na život a čekat na smrt. Musela přihlížet nespočtu vražd fenolovými injekcemi. Mnohem víc než všudypřítomná smrt Růženu ničil pocit, že lidský život ztrácí hodnotu a je ukončován bez emocí a z rozmaru.

Z Osvětimi se dostala díky transportu do Hamburku. Byla sice vyčerpaná, ale jako jedna z mála byla stále schopná práce. Se sestrou Jolanou skončily v severním Německu, kde přebíraly trosky města. Konec války byl na spadnutí a vězeňkyně se vydaly do tábora Bergen-Belsen. Cesta byla dlouhá, strach o život je sužoval několik dní. Nakonec se přesně rok po příjezdu do Osvětimi dočkaly osvobození. Američani se postarali o jídlo a zázemí a Němky naverbovali na úklid a starost o druhé.

Kojenecké oddělení

V rodném Ruském Hrabovci na ni čekal jen vyrabovaný dům. Odjela do vybydlených bytů na severu Čech, v Děčíně vystudovala zdravotnickou školu, provdala se za vojáka a přes čtyřicet let strávila na kojeneckém oddělení teplické nemocnice.