Kdybychom měli definovat život středověkého rytíře v celém období středověku, tedy po dobu deseti století, nebylo by to ani možné, protože stejně jako život se proměňovaly i ideály. A s nimi i rytíři. Idea rytířství byla však ještě starší.

Co se týče každodenního života rytířů, zdá se, že většinou trávili čas takovými věcmi, jako bylo udržování míru nebo jeho popírání správa svých statků a dělníků na svých pozemcích, lov, večírky, soutěžení, výcvik a samozřejmě příležitostně i tažení za boha anebo svého pána.

Proměna a vývoj pojmu rytířství

Bojovníci na koních existovali už dávno předtím, než bylo jakékoli rytířství definováno. V dnešním slova smyslu o naprostých počátcích hovoříme asi v 8. století mezi vojáky Karla Velikého při jeho taženích. Rytíři v té době byli v jádru prostě vysoce vycvičení vojáci na koních, jež se postupně měnili v elitní válečníky. Jejich výcvik nebyl takový, jako později, i on se vyvíjel a formalizoval. Až v dobách skutečných rytířů byli většinou zámožnější chlapci ve věku kolem 7 let posíláni k nějakému pánovi nebo rytíři, aby zahájili svůj výcvik. Zprvu začínali jako pážata a cvičili s falešnými zbraněmi, učili se jízdu na koni, účastnili lovů a jinak plnili podřadné úkoly, které jim zadal rytíř, jemuž „sloužili“, či spíše byli povinováni. K tomu se jim dostalo i dobrého vzdělání.

Z pozice pážete na prahu dospělosti povýšili na panoše a jejich výcvik se zintenzivnil. Dostali skutečně zbraně a přímo se zapojili do pomoci rytíři, kterému byli zaslíbeni. Účastnili se tažení a bitev a až po 5 až 7 letech tohoto vyššího výcviku byli oficiálně pasováni na rytíře.

Rytíři chudší a bohatší – tomu odpovídal i jejich den

Postupem času získal ale rytířský stav postupně na vážnosti. Když se postavení rytíře stalo elitnějším a prestižnějším, někteří bohatší muži se stali rytíři jednoduše tím, že si jej prostě zaplatili. Není však pravda, že všichni rytíř byli bohatí. Mnoho z nich rozhodně ne, neměli hrad, někteří ani půdu a rytířská hodnost byla jen něčím, co z člověka v jistém smyslu dělalo menšího šlechtice. Tomu pak odpovídal i jejich všední život.

Na dokument se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Většina nejnižších rytířů dokonce žila v domě svého pána a sloužila mu víceméně jako tělesná stráž, ochranka, či někdy dokonce jako soudci, kteří zprostředkovávali místní spory mezi sedláky.

Ti bohatší, majitelé panství, pak své panství spravovali, starali se o sedláky, které měli pod kontrolou, a protože byli často povoláni na delší dobu mimo domov, měli obvykle po ruce správce.

Turnaje, hýření a nemravné zábavy

Rytíři tedy měli hodně volného času. Co s ním ale dělali? Rytíři ve středověku byli známí svou zálibou v tom, že kdekoli se objevili, způsobili trochu anarchie. Ve skutečnosti pustošili zemi, hýřili, pili, hráli hazard- vrhcáby a šachy a chovali se poměrně velmi svobodně. Velkou část jejich dne zabíral také výcvik, který se z velké části uskutečňoval prostřednictvím vyjížděk na lov a účastí na různých turnajích.

Na svém nikdy, na cizím cokoli

Ke svým rolníkům, na nichž byli závislí, se nechovali zrovna dobře. Jistá pravidla však dodržovali. Například věděli, když budou své rolníky zabíjet a znásilňovat a drancovat, bude to kontraproduktivní pro maximalizaci výnosů z vlastní půdy a práce. Navíc se pak mohli jejich rolníci vzbouřit, což se poměrně často stávalo. To neznamená, že k takovému zneužívání nedocházelo i na vlastních pozemcích. Zato na cizích se moc zpátky nedrželi.

Nebylo neobvyklé rozdupání pšeničného pole na cizích pozemcích a týrání jiných sedláků. Drancování cizích panských pozemků pro vlastní zisk bylo docela výhodné, a to s malým přímým rizikem.

Existují i prameny, které hovoří o některých obzvláště krutých rytířích. Například rytíř a pán z 12. století, Waleran hrabě z Mellentu, se nechal slyšet, že každému sedlákovi, kterého potkal na území svých nepřátel, prostě usekl jednu nohu.

Chování k ženám

Rytíři rozhodně nebyli okouzleni ženami svého srdce a nebyli k nim ani nijak zdvořilí. Naopak vyráželi dokonce znásilňovat ženy a plenit sousední země a přinášet domů kořist pro sebe a svého pána.

Z bojů se však často vraceli poznamenáni tím, co dnes nazýváme posttraumatickou stresovou poruchou. Ta nebyla mezi rytíři zrovna neobvyklá, podobně jako u dnešních vojáků.

Zdroje:

www.todayifoundout.com, www.todayifoundout.com, cs.wikipedia.org