Jiný kraj, jiný mrav. To skutečně platí i v případě rytířů z Evropy a samurajů z Japonska.
Jak se lišili evropští rytíři od japonských samurajů
Ačkoliv bylo mezi samuraji a rytíři mnohé, co je spojovalo, bylo také hodně toho, co je činilo naprosto rozdílnými. Otázkou zůstává, co převládalo.
Rytiří i samurajové byli válečníci. Mocní představitelé doby, ve které žili. To měli skutečně společné. Primární rozdíl byl ale v tom, že zatímco samurajové žili ve feudálním Japonsku, rytíři pocházeli z různých částí Evropy.
To znamená, že první zásadní rozdíl byl v jejich kultuře. Ta pro obě skupiny znamena zcela něco jiného. Kulturní zvyky, chování i odlišný mateřský jazyk pak činili z těchto bojovníků dvě skupiny, které ač si byly pododbé rysy jako bylo společenské postavení, základní vojenský výcvik či kodex cti, přesně neznali život toho druhého.
Jen stěží lže totiž srovnávat kulturní tradice Evropy s kulturními zvyklostmi lidí z Asie.
Kdo byl lepší? Rozdíly byly zcela zásadní
Asi těžko soudit, kdo byl lepší a kdo horší. Každá kultura si totiž nese to své. Jedno ale nelze upřít ani jednomu. Byli to lidé uctívaní pro to, co dělali. Společnost si jich obecně velice vážila.
Jejich společenské postavení tak bylo vysoké. Měli, jak se říká, určitý status. A to nejen každý ve své zemi, ale také v zemích okolních. Na příčce sociální pyramidy se tak nacházeli poměrně vysoko.
Pro více informací se podívejte na toto video:
Rytíři i samurajové byli podrobení velice tvrdému tréninku. Cílem bylo je připravit na válku či jakýkoliv jiný boj. Uměli zacházet se zbrojí. Ta sloužila především k jejich obraně i ochraně. Pokud se dostali do nebezpečí, cílem bylo zemřít co nejpomaleji. S výcvikem začínali jako mladí a nezkušení, postupem času se z nich stali takřka bezchybní válečníci.
Přísný a náročný výcvik je učil především zvýšené toleranci k bolesti. Uměli naložit s jakýmkoliv druhem boje. Byli to lidé pozorní a velmi ostražití ke svému okolí.
Co je ale činilo na míle vzdálené, byl jejich přístup ke smrti. Ten měl samuraj i rytíř naprosto odlišný. Důvodem bylo především jejich náboženské pozadí. Zatímco rytíři patřili mezi katolické křesťany a byli tak vázáni zákonem, který jakýmkoliv způsobem zakazoval jejich vlastní smrt, kdy by si na život sáhli sami, samurajové to měli jinak. Samuraj nebyl vázán ničím. Jejich poslání nevycházelo z náboženských představ. Pokud tedy situace žádala sebevraždu, samuraj oproti rytíři se pro ni v klidu mohl rozhodnout.
Součástí jejich vize byla dokonce rituální sebevražda. Tu volil každý samuraj v případě porážky. Cíl byl jediný: Zachovat si až do posledního dechu svou vlastní čest. Harakiri proto bylo u samurajů téměř na denním pořádku.
Zdroje:
