Výcvik chlapců, kteří se měli stát rytíři, začínal v jejich sedmi letech. Bylo nutné, aby se co nejrychleji naučili ovládat koně a bojovat. Byl kladen nárok nejen na sílu, ale také na vytrvalost a psychickou odolnost. Podle německého šermířského mistra Johannese Liechtenauera se „nejlepším rytířem stal ten, kdo byl střední postavy, měl dobrou svalovou koordinaci, dlouhé a silné paže a těžiště u pupku".
Mladíci museli denně trénovat. Šermíř doporučoval, aby budoucí rytíři běhali sprinty, cvičili s mečem, vrhali kopí na terč nebo opětovně nasedali a sesedali z koňského hřbetu. To vše v plné zbroji. Bylo tedy nutné, aby brnění splňovalo tři podmínky: Mělo nízkou váhu, dalo se v něm volně hýbat, ale zároveň kvalitně chránilo.
Rytířská zbroj
Zbroj elitních válečníků se vyvíjela v návaznosti na útočné síle. Od poloviny 11. století do poloviny 13. století se používala kroužková tunika neboli hauberk. Ta skvěle chránila před údery meče, ale méně před sekerou, kopím, oštěpy nebo šípy. Bylo ji tedy nutné doplnit dalšími bezpečnostními prvky.
V průběhu 14. století prošla ochranná zbroj revolucí, která vyústila k vytvoření celoplátového brnění. V jeho první polovině si těžkooděnec oblékal kroužkovou košili a plátovou vestu, jež zdvojovala ochranu trupu. O pár let se plocha lamel zvětšovala. Bojovníci již nosili kyrys, jež chránil jak hruď a břicho, tak záda. Také ochrana rukou a paží byla komplexnější. K náloketnicím přibyly pláty, jež kryly rytíře až k ramenům. Na prstové kožené rukavice se našily kovové kroužky.
Vývojem prošla také přilba. Upustilo se od používání hrncové helmy, která byla uzavřená a disponovala jen malými dýchacími otvory. Hranatý tvar na počátku 14. století vytlačila kbelcová přilba, jež anatomicky kopírovala lebku. Její výhodou bylo, že po zaobleném vrcholu lépe sklouzával útočníkův meč. Mezi nejpoužívanější přilby však patřila tzv. šlap. Ta chránila nejen hlavu, ale také tvář, krk a podbradí. Pyšnila se navíc odklopitelným hledím.
Rytíř v brnění
Od druhé poloviny 15. století byl rytíř od hlavy až k patě kompletně zahalen zbrojí, jež byla vyráběná na míru. Různé části držely pohromadě kožené tkaničky nebo kovové panty. Ochranný oděv byl vyroben tak, že dvěma panošům trvalo přibližně 10 minut, než rytíře oblékli do boje. Na rozdíl od bojovníků z filmů nebylo nutné, aby válečníka na hřbet koně vytahoval jeřáb. Kompletní zbroj vážila přibližně 20-35 kilogramů. Největší hrozbou bylo horko, protože celotělová ochrana téměř nevětrala.
Zatímco kovová zbroj skvěle obstála při útocích meče nebo dýky, protivníkům se zbraněmi, jako kladiva, palcáty nebo halapartny, odolávala hůře. Rytíře také ohrožovali lučištníci. Pokud byla zbroj vyrobena z tenkého nebo méně kvalitního kovu, dostatečně špičatý a rychlý šíp ji mohl lehce provrtat nebo se zabodnout do méně chráněných míst, jako bylo podpaží, oči a jakýkoli spoj.
Zdroj:
www.cs.wikipedia.org, www.ancientpages.com, www.worldhistory.org, www.historydaily.org
