V době raného a vrcholného středověku vojáci vyráželi do boje vyzbrojeni především luky či samostříly, v přímém střetu pak používali meče, kopí a sekery. Bojiště díky tomu připomínalo skutečná jatka, stateční muži padali k zemi s usekanými končetinami i hlavami. Není divu, že se v této době preferovalo decentnější obléhání hradů, při kterém krev nestříkala všude kolem jako rudý vodotrysk. Tělo vojáka však v každém případě muselo být nějakým způsobem před sečnými údery chráněno.
Ke kroužkům se přidaly pláty
Základní výbavou byl vycpaný kabátec a kroužková košile, jež se postupem času prodloužila až do půli stehen. Hustá síť jemných kovových kroužků svého nositele chránila před nárazy sečných zbraní a vzhledem ke své nízké hmotnosti ho přitom neomezovala v normálním pohybu. Její výroba byla sice poměrně zdlouhavá, ale nežádala si mnoho materiálu, a tak nešlo o žádnou drahou záležitost určenou jen pro vyvolené. Naopak, kroužkovou košili nosili de fakto všichni bojovníci bez ohledu na stav. Z kovové sítě se vyráběly i zvláštní návleky na ruce, nohy a hlavu, aby tak bylo chráněno skutečně celé tělo.
Během 14. století se začalo dostávat ke slovu plátové brnění, které dokázalo odolat jak vylepšeným a ostřejším zbraním, tak výstřelům z kuší, na něž byla kroužková zbroj krátká. Brnění už bylo dražším artiklem, a stalo se proto poznávacím znakem rytířů. Nevýhodou byla vyšší hmotnost; ta činila zhruba dvojnásobek hmotnosti kroužkové košile, která vážila okolo 12 kg. Nejsilnější plátová zbroj pak mohla klidně dosáhnout váhy až 50 kg, což v kombinaci s vysokou cenou nebylo zrovna praktické řešení. Silný kovový "krunýř" však odolal i palným zbraním, takže našel své majitele, byť jen mezi nejbohatšími.
Rytíři nezapomínali ani na ochranu svých koní, ke kterým obvykle chovali silný citový vztah. V 15. a 16. století bylo běžné, že brnění nosili i koně, včetně plechové pokrývky hlavy.
Žádná ochrana nebyla stoprocentní
Ačkoli plátová zbroj představovala pro rytíře hmotnostní zátěž, v pohybu ho kupodivu nijak výrazně neomezovala. Muž navlečený do brnění mohl bez problémů běhat i naskočit na koně a zase z něho sesednout. Určité nepohodlí tu však určitě bylo, protože v plné a nejtěžší zbroji se rytíři objevovali spíš na turnajích než v bitevních polích.
Rytíři ve středověkém Německu
Teoreticky šlo o zbroj na svou dobu velmi důmyslnou a funkční, v praxi se ale projevovala i její slabá místa. Rytíř mohl přijít ke smrtelnému úrazu dokonce i na turnaji, přestože ho zde chránila kompletní výbava. Vzpomeňme například na Karla IV., jenž si po zásahu dřevcem a nešťastném pádu z koně zpřelámal čelist a málem zemřel. Francouzský král Jindřich II. byl pro změnu zasažen do oka zlomeným kopím, které dokázalo proniknout hledím helmy, a zranění po deseti dnech podlehl.
Brnění tedy stoprocentní ochranu rozhodně neposkytovalo, dokázalo však odrazit mnoho úderů i vystřelených šípů. Osudnými se mu staly palné zbraně, které se v raném novověku neustále vylepšovaly, až ho spolehlivě prorazily. Plátová zbroj se tak odsunula z bitev na rytířské slavnosti a přehlídky, až se stala pouhou dekorací hradních interiérů.
Zdroje: www.worldhistory.org, www.history.co.uk, nedd.tiscali.cz
