Původ rytířských turnajů najdeme ve vojenských cvičeních, při nichž se mladí šlechtici učili rozdávat údery a máchat okolo sebe kopím. Nácvik bojové akce probíhal tak, že se proti sobě postavily dvě skupiny jezdců a bili se "hlava nehlava". Ačkoli šlo o přátelskou bitku a nikdo neměl být vážně zraněn, natož zabit, k úrazům docházelo často a stávalo se, že některý z rytířů zranění nepřežil.
Tyto skupinové potyčky se staly jakýmsi rytířským sportem, kterého se muži účastnili dobrovolně i mimo vojenský výcvik. Zkrátka je bavilo se prát a poměřovat síly. Vznikla i první pravidla: vítěz si směl ponechat zbroj a koně poraženého. Vrátil je až poté, co mu poražený zaplatil určitý obnos.
Teprve ve vrcholném středověku se prosadila individuální klání dvou protivníků, která se konala na hradech či ve městech za přítomnosti houfu diváků. Začalo se také dbát na bezpečnost. Namísto ostrých zbraní se používaly tupé dřevce, do brnění se přidávaly zvláštní ochranné kovové pláty, někteří rytíři si nechávali zhotovit speciální sedla s vysokými okraji, z nichž nemohli hned tak vypadnout.
Přes všechny snahy však turnaje zůstávaly riskantní zábavou. Při jednom málem přišel o život také český král Karel IV., jemuž protivník ránou dřevcem do přilby načtyřikrát zlomil čelist. Karel zranění přežil jen díky včasnému a profesionálnímu zásahu italských lékařů.
Francouzský král Jindřich II. takové štěstí neměl. V roce 1559 ho během klání zasáhla tříska z přelámaného dřevce do oka, rána se zanítila a panovník po deseti dnech podlehl infekci. Francie poté turnaje v zemi nadobro zakázala.
