Rytíři byli původně válečníci v brnění - kroužkových košilích či plátové zbroji v koňských sedlech, vybavení nejrůznějšími zbraněmi, nejčastěji štíty a kopími. Většinou hájili zájmy jejich pána, který jim i zajišťoval nákladný výcvik. Tyto aktivity se příliš nelíbily šlechtě, protože se neslučovaly s křesťanskou morálkou, což přispělo později k tomu, že vznikl jakýsi ideál křesťanského rytíře, bojujícího proti kacířům.

A právě toto jsou oni rytíři opěvovaní v legendách, románech a hrdinských zpěvech.

Turnaje - od živelnosti k pravidlům

Rytířské turnaje se začaly objevovat až v polovině 11. století a jejich kolébkou je Francie, odkud se rozšířily do střední a západní celé Evropy. V té době se již jednalo o souboj dvou rytířů na kolbišti, výjimkou nebyly ani skupinové souboje.

Průběh rytířského klání odpovídal bitvě, v níž mohli rytíři předvést nejen své umění, ale i morální status.

Souboje se konaly nejprve na odlehlých místech, díky jejich popularitě se později přesunuly do měst a k hradům, kde se staly prestižní záležitostí s publikem a „fanoušky“.

První pravidla rytířských turnajů vznikla potom v Anglii rolu 1466, kdy šlechtic John Tiptoft popsal zásady v oceňování jednotlivých úderů dřevci a navrhl i oceněná pro vítěze.

Nejčastěji používanou zbraní byly dřevce, ale nebyly to jediné zbraně používané rytíři.

Dřevce a jiné zbraně

Dřevce sloužily ke sražení protivníka z koně. Kdo byl první, ten vyhrál. Cenilo se však i zlomení dřevce o soupeřův štít, kdy vyhrával ten, na jehož kontě bylo nejvíce zlomených dřevců.

Turnajový dřevec bylo vlastně kopí vyrobené z měkkého dřeva, jehož délka mohla být až 370 cm. Dřevěná násada (ratiště) měla na konci tupý železný hrot. Ostří bylo nahrazeno korunkou, ale opět se třemi nebo čtyřmi tupými špičkami. Kovový korpus na dřevci sloužil k tomu, aby si rytíř nezranil ruku.

V každé zemi byla pravidla rytířských soubojů drobně jiná a neustále se vyvíjela, stejně jako zbraně, jež byly dovoleny. Například v době francouzského vévody Reného z Anjou se turnaje rozdělily podle zbraní. V prvním klání bojovali rytíři s kopím a na koních. Později, již bez koně, se utkali s meči, palcáty nebo řemdihy.

Samozřejmě i odění koní bylo soubojům přizpůsobeno, měli zvláštní sedlo s vyššími okraji, speciální zbroj, nebo čabraku jako dekoraci.

Ohled na bezpečnost

Kromě zbraní byli rytíři vybaveni i štíty s erbem, který je zařazoval dle jejich rodu. Štíty se držely v levé ruce, jíž si bojovník chránil i speciální rukavicí, maniferem. Okud neměl rytíř štít, v levé ruce držel i druhou zbraň, obvykle menší, jako palcát.

I když měly turnaje později jasně daná pravidla, nebyli to jen hrdí rytíři ve zbroji, doprovodný program s kejklíři a dámy omdlívající nad statečností mužů. Bylo to i řinčení zbraní a kovů, zlámané dřevce a smrtelná zranění.

Ani v době jasně daných pravidel se nejednalo o zábavu o moc bezpečnější, rytíři se stále vrhali do velmi nebezpečných situací, aby ukázali svou statečnost.

Úrazům se v soubojích nevyhnuli ani králové – o zranění Karla IV. jsme již psali několikrát, souboje ale miloval i Jindřich II., či španělský král Filip II.

Zdroje: www.outfit4events.cz, enigmaplus.cz