Věděli jste, že Sahara byla kdysi zelená, úrodná a svěží, s obrovskými sladkovodními jezery, flórou, a dokonce i bohatou faunou… a lidmi? Lidé jsou vždy tam, kde je voda. A na Sahaře kromě jezer byly i krásné řeky, které stékaly do zalesněných údolí. Téměř po 10 tisících letech se však stala katastrofa - voda vyschla a nádherná krajina se proměnila v pustinu. Neříkáme, že není poušť nádherná, ale ztratila svůj bohatý a rozmanitý život.
Na dokument o zelené Sahaře se podívejte zde:
Kdo byli obyvatelé Sahary?
V období zelené Sahary protékala jejím územím obrovská řeka, která byla zdrojem života. Kromě Nilu, jehož delta je dodnes jednou z nejúrodnějších oblastí, byla na Sahaře ještě jedna řeka, která oblastí protékala v délce neskutečných 500 km. Byla mohutná a kdyby zde byla ještě dnes, byla by 12. místo největší řekou světa. A jak to tak bývá, řeky mívají přítoky. Stejně tomu bylo i na Sahaře, kde nejrůznější malé vodní toky vytvářely jezera, z nichž největší, dnes již také neexistující, bylo jezero Megachad, rozlohou desetkrát větší než jezero Čad. Megachad mělo rozlohu větší než 400 000 km², což z něj pravděpodobně činilo jedno z největších jezer na Zemi.
Díky vodě byla Sahara domovem rostlin, živočišných druhů a lidí. Proháněli se zde sloni, stáda antilop a pakoňů. Díky monzunům zde byla bujná vegetace, která pouze na krajích Sahary přerůstala v polopoušť.
Sahara nebyla vždycky poušť. Bývala živá a úrodná.
Pro lidi ráj na Zemi
Toto prostředí, které Sahara po tak dlouhou dobu poskytovala, by bylo pro lidi naprosto ideálním domovem a útočištěm, kde by měli dostatek všeho. Byli zde však lidé?
Byli, ale nepodařilo se jim vytvořit žádnou propracovanou rozvinutou společnost. Kolem řek se usadili Garamantové, kteří sídlili v Libyi. Jejich nejsilnější stránkou byla vyspělá zavlažovací technologie, kromě níž dokázali i postavit opevněná města a pevnosti. Bohužel ještě před tím, než se jejich kultura stihla rozvinout, zcela se změnilo klima Sahary.
Lidé se tedy na východní Sahaře osadili kolem roku 7000 př. n. l. jejich hlavní činností bylo pastevectví, které však záhy zlikvidoval ústup monzunových dešťů. Sahara začala vysychat a pravěké populace byly postupně vytlačeny do údolí Nilu nebo do súdánské Sahary. V té době začala kolem Nilu vznikat faraonská civilizace. Změny klimatu byly i důvodem migrace obyvatel, při nichž hominidé opouštěli Afriku a rozšiřovali se dále do světa, přičemž z některých pak vznikli neandrtálci.
Život zasypaný horkým pískem?
Bohužel se po žádné z možných kultur ze Sahary nezachovaly žádné památky, i když zde byly nalezeny skalní malby, zachycující motivy z pastevectví, chovu a mlékařství. Jiné typy skalního umění zde rovněž zobrazují lidi potápějící se v jezerech, což je jen další důkaz existence vody.
Kromě toho byla uprostřed saharské pouště objevena 8 500 až 8 000 let stará loď, kánoe Dufana, která je jednou z nejstarších lodí na světě. Existence této 8metrové lodi je důkazem vyspělosti tehdejší kultury. Byla nalezena rovněž keramika stará více než 7 000 let.
Saharští lidé v nepříznivých obdobích odcházeli na sever či se stahovali kolem vodních toků. Při své migrací se stýkali i s dalšími civilizacemi v okolí Středozemního moře. I když o objevech v Egyptě víme již mnohé, co když pod saharskými písky leží další bohatství dosud neprobádaných civilizací?
Bude Sahara někdy zelená?
Protože se však koloběhy změn počasí opakují, je možné, že by se do největší pouště vrátila jednou i voda? Teorie o tom, že poušť bude jednou zalita Rudým mořem, již známe. Tuto teorii podporuje i fakt, že za posledních 200 000 let se na Sahaře voda udržela nejméně devětkrát, tudíž oblast prochází stále se střídajícími obdobími vlhkého a suchého klimatu.
Pokud tedy poslední "zelené" období Sahary skončilo přibližně před 5 000, bude trvat ještě nejméně dalších 10 000 let. Ale naděje zde je.
Zdroje:
