Příběh Šakala, nejslavnějšího teroristy všech dob: Osudnou se mu stala obezita

14. září 2019 četba na 5 minut
Carlos v dobách největší slávy, kdy rozséval hrůzu po celém světě.

Carlos v dobách největší slávy, kdy rozséval hrůzu po celém světě.

Foto: Šíp

Unášel politiky a letadla jako na běžícím pásu. Jeho husarské kousky dodnes děsí ze spánku bezpečnostní experty. Nyní je opět u soudu… Připisují se mu tisíce obětí, ale jejich přesné číslo nikdo neví. Iljič Ramírez Sánchez (69) patří mezi legendy světového terorismu a nebýt Usámy bin Ládina, patrně by byl dodnes tím nejslavnějším zloduchem. Několik desítek let tahal za nos stovky tajných agentů ze všech koutů světa, aby se mu nakonec stala osudnou jeho obezita.

Posadil se, jako kdyby byl v divadelní lóži, zlehka se usmál a pokynul rukou přihlížejícím. Iljič Ramírez Sánchez minulý týden stanul před pařížským soudem kvůli čtyřem teroristickým útokům z 80. let, které se mu nově připisují. Z obvinění si nic nedělal. Proč taky. Ve vězení už sedí 17 let a do smrti z něj nevyjde. Tedy pokud se mu nepovede další z jeho husarských kousků.

Vladimír, Iljič a Lenin

Profesionálním teroristou se nestal z nenávisti nebo z nutnosti, ale z přesvědčení. Lví podíl na tom měl jeho otec Altagracia Ramírez Navas, bohatý právník z venezuelského Caracasu. Fanatický revolucionář měl poněkud zvláštní pohled na svět: „Nejprve chci nepředstavitelně zbohatnout a pak porazit světový imperialismus na hlavu.“ Do šíleného plánu neváhal zapojit i své tři syny, které pojmenoval Vladimír, Iljič a Lenin. Největší radost mu v dalších letech udělal ten prostřední. Už jako desetiletému mu bral z rukou „venezuelsku Babičku“ a nutil ho číst Leninovy spisy, Marxe a Engelse. Chlapci se myšlenky zalíbily, zejména ta o „permanentní revoluci“.

V 15 letech se přidal ke studentskému komunistickému hnutí a prodělal partyzánský výcvik na Kubě. Za další čtyři roky jej domácí komunistická strana poslala na Univerzitu družby národů v Moskvě, kde se patrně začal družit i s KGB. Nakonec ho ze školy vyloučili pro příliš radikální názory.

Únos 11 ministrů

Krátce poté začal už naplno uvádět své znalosti do praxe. Na rozjezd se začal angažovat v boji za osvobození Palestiny, ale postupem času jeho bomby začaly vybuchovat od západní Evropy přes Blízký východ až po Japonsko.

V roce 1972 stál podle všeho v pozadí masakru izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově. O dva roky později se svými kumpány obsadil francouzské velvyslanectví v Haagu, ale nejslavnější kousek se mu povedl v roce 1975. Tehdy už jako pravověrný muslim se svou skupinou unesl z vídeňské konference Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) do Alžírska 60 lidí včetně 11 ministrů. Při akci přišli tři lidé o život. Účelem bylo získat za rukojmí prostor v médiích pro palestinské hnutí.

Zatkli jste mi snoubenku, tak tady máte přes držku

Parafráze legendárního Švejkova výroku dokonale vystihuje Carlosovo rozpoložení na počátku 80. let. Hlavním terčem jeho nenávisti se tehdy stala Francie. Tamější agenti zatkli nejen jeho blízkého přítele, ale také snoubenku.

V březnu nechal vybuchnout nálož ve vlaku z Paříže do Toulouse (5 mrtvých, desítky zraněných), za měsíc explodovala bomba v centu Paříže (1 mrtvý, 63 zraněných), v prosinci spáchal pumový útok na nádraží v Marseille (2 mrtví, 34 zraněných) a v srpnu 1983 měl prsty v atentátu na francouzské kulturní středisko v západním Berlíně (1 mrtvý, 22 zraněných).

Chvílemi to vypadalo, že mu jsou tajné služby na stopě a agenti mu několikrát skutečně stanuli tváří v tvář. Výsledek byl ale vždy stejný: mrtvoly strážců zákona.

Z Carlose alias Šakala se stal nejhledanější terorista světa. Situaci mu přitom výrazně ulehčoval fakt, že mohl v nouzi zmizet prakticky do kterékoli země východního bloku, které v něm viděly jakéhosi „komunistického Jánošíka“ a poskytovaly mu podporu a ochranu. Samozřejmě neoficiálně. S vědomím úřadů se skrýval v Maďarsku, Rumunsku, východním Německu a mezi lety 1978 a 1986 několikrát také v Československu.

Osudná touha po kráse

Přestože byl celý život na útěku, vždy si užíval patřičného luxusu. O peníze neměl nouzi, o ženy rovněž. Blahobyt se mu ale nakonec stal osudným. V srpnu 1994 si chtěl nechat na klinice v Súdánu odsát přebytečný tuk z břicha. Netušil, že lékaři spolupracovali s francouzskou tajnou službou. Carlose na operačním sále uspali, a když se probudil, byl už v letadle do Paříže.

Většinu skutků, které mu byly kladeny za vinu, popřel. Přiznal se pouze k útoku na konferenci OPEC. I to ale bohatě stačilo na vynesení doživotního trestu.

Ve slipech u soudu

Ani pak se ale nad Carlosem nezavřela voda. Rozruch způsobil třeba v roce 1999, kdy se k soudu dostavil jen ve slipech na protest proti osobním prohlídkám ve vězení. Soudce se ho marně snažil přesvědčit, aby si oblékl alespoň kalhoty. Jednání tak muselo být odročeno. Jindy zase zažaloval francouzské filmaře, kteří podle jeho života natočili třídílný film. „Film z něj dělá původce zločinů, kterých se nedopustil,“ bránila jeho práva advokátka Isabelle Coutantová-Peyrová, jinak též jeho manželka, která se za něj ve vězení v roce 2001 provdala. Stala se tak jeho už třetí ženou. S předchozí manželkou se rozvedl prostřednictvím muslimského rituálu zapuzení.

Iljič, Carlos nebo Šakal?
Nezvyklé křestní jméno Iljič dostal od svého otce, přezdívku Carlos si jako správná „celebrita“ dal sám. Nejslavnější jméno mu ale dal omyl jistého britského novináře, který ho zaměnil s antihrdinou románu Fredericka Forsytha Den pro Šakala, v němž se stejnojmenný najatý zabiják snaží zavraždit francouzského prezidenta Charlese de Gaulla.

Akční letáky