Jakou drzost si mohl dovolit královský šašek a za co ho čekal krutý trest?

Jarouš M Komořanský | 23. 9. 2021

Nosit šaškovskou čepici bylo pro mnoho neznalců spíše degradací, přitom právě opak je pravda. Šašci byli často i rádci svého pána a za jejich rolničkami a směšnými kousky se mnohdy skrývala hluboká moudrost. Měli navíc i svá práva a mohli si dovolit více než běžní poddaní. Podívejme se třeba na Žita nebo Palečka.

Královští šašci nejsou samozřejmě spjati jen s českými pohádkami, odkud je ale známe nejvíce. S postavou šaška se setkáme prakticky ve všech evropských zemích. Lidé, jejichž úloha a postavení byly podobné evropskému středověkému šašku, se ovšem objevovali i v Asii a dokonce i v Africe.

Jejich počet kulminoval v 15. a na počátku 16. století, kdy se šašek stal významnou figurou nejen v reálném životě, ale také čím dál tím více v umění a literatuře.

Šašci představovali skutečně univerzální fenomén středověké společnosti. Vedle panovnických dvorů se vyskytovali občas také v sídlech šlechticů a církevních představitelů. Šašek byl postavou opředenou symboly a významy a středověcí lidé jej často považovali za někoho, komu je dána zvláštní moudrost, ale také ho spojovali s hříšností a ďábelskostí.

Nejen rolničkami znám je šašek

Podobným kumpánem, veselým, ale často moudrým, se obklopovali všichni králové. Jen vizáž šaška se mohla lišit, takže pestrobarevný oděv, často barevně rozdělený napůl, čepice s několika konci ozdobenými rolničkami a dlouhé boty do špice už nebyly nezbytnou šaškovskou image.

V šaškově postavení na středověkém panovnickém dvoře byl klíčový vztah k jeho chlebodárci, a tento vztah byl často velmi důvěrný. Šašek mohl být panovníkovým rádcem, přítelem, ale často i jeho kritikem. Zejména možnost kritizovat nepřímo pomocí humoru činila postavení šaška výjimečným.

Jak fungují neslavnější kouzelnické triky: Většina je zcela jednoduchá
Magazín

Jak fungují neslavnější kouzelnické triky: Většina je zcela jednoduchá

Šašek versus rádci

Šašek představoval zvláštní postavu středověké společnosti. Jeho postavení bylo v mnohém paradoxní. Stál na okraji vládnoucí skupiny. Nebyl členem královské rady a neměl ani jinou oficiální funkci, a přesto mohl mít vliv na panovníkovo rozhodnutí.

Ne tedy oděv, ale jiné vlastnosti spojovaly šašky mnohem více. Byly to chytrost, důvtip, pohotové jednání a velikost ducha. Šašci si užívali mnohých privilegií – pokud byl král nebo panovník moudrý, šaškům naslouchal stejně jako svým rádcům, z pohádek známe, že někdy i mnohem více. Protože pokud byli rádci tak mazaní a podšití, jako třeba v Pyšné princezně, bylo lépe se jim vyhnout.

Moudrý král si však svého šaška vážil a zamýšlel nad jeho radami, jelikož to byl právě on, kdo se nebál říci králi pravdu, a to ať už přímo, či v hádankách a jinotajích. Moudrý král uhodl, ne už tak rádcové, kteří měli strach o svá teplá místečka, proto říkali králi jen to, co chtěl slyšet.

Aristokrat a jeho šašek

Šašci představovali velmi rozmanitou skupinu lidí a to, koho ještě považovat za šaška a koho už ne, není snadné definovat. Přítomnost dvorního šaška byla také jedním z prvků, kterým se aristokracie a vládnoucí vrstvy odlišovaly od poddaného lidu. S šašky se setkáme všude tam, kde jedinec dosáhl absolutní moci. Takový člověk byl obklopen pochlebovači a lidmi s různými mocenskými zájmy. Potřeboval tedy někoho, kdo stál mimo tyto mocenské machinace a byl mu ochoten říkat odlišné názory.

Král útěků kouzelník Harry Houdini: Málem zemřel, když se nechal pohřbít zaživa
Magazín

Král útěků kouzelník Harry Houdini: Málem zemřel, když se nechal pohřbít zaživa

Poslední šašci historie

Největšího věhlasu dosáhli šašci ve středověku a od 12. století se s nimi setkáváme v evropském prostředí stále více. Jejich počet kulminoval v 15. a na počátku 16. století, kdy se šašek stal významnou figurou nejen v reálném životě, ale také čím dál tím více v umění a literatuře. V Anglii byl šašek ve 14. a 15. století běžnou institucí. Šašci jako dvorská instituce se v Evropě vyskytovali až do 17. století a vytráceli se spolu s tím, jak se vytrácela absolutní moc jejich vládců. Dále se s nimi ovšem ještě setkáváme výjimečně mimo sídla panovníků. Zpráva o domácím šaškovi se dochovala ještě z 18. století například z hradu Hilton ležícího v kraji Durham. Jedním z posledních evropských šašků byl pravděpodobně skotský šašek Shemus Anderson, který zemřel v roce 1883 na hradě Murthley v hrabství Perthshire.

Nebyl šašek jako šašek

Šašky bylo dokonce možné rozdělit na několik typů V podstatě se setkáme se dvěma velkými skupinami šašků a bláznů: s těmi, co byli blázny „od přírody“ - psychicky nemocnými nebo mentálně opožděnými, a s těmi, kteří své „bláznovství“ pouze předstírali. Toto rozlišení znali i lidé ve středověku.

Podle Josefa Petráně můžeme odlišit jokulátory, kteří byli součástí dvorského služebnictva a z kterých se později vyvinuli dvorní šašci, od potulných herců, zpěváků tanečníků a artistů, kteří vyhledávali příležitost k obživě produkcemi při dvorských slavnostech.

Šašky odlišovalo od ostatních středověkých umělců a bavičů zejména to, že vystupovali zpravidla jako jednotlivci a měli blízký vztah s králem, vládcem nebo jinou vysoce politicky nebo společensky postavenou osobností. Lišili se také tím, že měli určitá privilegia. Mohli svobodně mluvit v přítomnosti svého pána a měli k němu volný přístup.

Nejvýznamnější český šašek – Žito

I o legendárním šašku a iluzionistovi Žitovi se dochovaly jen kusé zprávy. Václav IV. si s tímto šaškem pravděpodobně prožil mnoho humorných momentů, protože ani on sám nebyl žádný asketa. Rád si užíval přítomnost krásných žen a spolu s přáteli se věnoval lovu a bujarým zábavám spojeným s pitím vína.

Pramenné zdroje o Žitovi bohužel máme pouze nepřímé. Hlavním zdrojem informací o této postavě je pasáž v díle Historia regni Bohemia od českého humanisty Jana Dubravia, jenž popisuje Žita spíš jako iluzionistu a kouzelníka, ne jako šaška. Podle Dubravia Žito často kouzelně měnil svou podobu. Jednou byl v drahých šatech a za chvíli hned v šatech obyčejných. Když si král vyšel na procházku, Žito ho všude doprovázel. Možnou historickou stopou Žitovy postavy je člověk jménem Henzl Žito, který byl majitelem několika domů na Novém městě pražském v prvních dvou desetiletích 15. století. Mohlo jít o samotného Žita nebo člověka, který s ním byl příbuzný.

Být šaškem ve své době tedy znamenalo určité postavení. Šašci si mohli leccos dovolit, a jen málokdy byli trestáni. To se dělo především tehdy, kdy zneužili svého postavení, zesměšnili či hrubě urazili panovníka či se dostali do běžného sporu se zákonem a porušili tak jasná pravidla. Tehdy jej čekal krutý trest.

Zdroje:

pavelchalupsky.blog.idnes.cz

storymag.cz

SOUTHWORTH, John. Fools and jesters at the english court. Sutton Publishing Limited, 2003

WELSFORD, Enid. The Fool, s.7

PETRÁŇ, Josef. Dějiny hmotné kultury, I. 1: Vymezení kulturních dějin, kultura každodenního života od pravěku do 15. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985.

cs.wikipedia.org

Tagy Afrika Anglie Asie Evropa Jan Dubravius Josef Petráň Praha Václav IV. vztah