Může si satelit jen tak spadnout?

Umělou družici obíhající Zemi vynese na oběžnou dráhu raketa rychlostí přes čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu, kterou překoná zemskou gravitaci, a raketa s družicí tak můžou opustit zemskou atmosféru. V určité výšce ji pak raketa vypustí. Ač družici stále přitahuje k Zemi gravitace, využívá nadále pohybovou energii neboli hybnost z rakety, a tak se udrží v pohybu a zůstává na oběžné dráze Země. Rychlost hybnosti musí být s působením gravitace v rovnováze, aby buď neodletěla do vesmíru, nebo si ji Země nepřitáhla a mohla nadále obíhat Zemi. To vědci dokážou vypočítat a satelit tak může zůstat na orbitě desítky let bez obav, že by „spadl“. Pokud však život některého z nich přece jen dohasíná a „vrací se na Zem“, vědci dokážou využít zbytky jeho paliva a navést ho tak, aby dopadl do oceánu nebo neobydlené oblasti či pouště.

Související články

Co ale kdyby…

V současné době je na oběžné dráze naší planety asi pět tisíc satelitů, které nám zprostředkovávají komunikaci. Jejich počet se má do roku 2025 zdvojnásobit. Kromě nich kolem Země krouží ještě „vědecké laboratoře“ programu Starlink, které sbírají informace a pořizují snímky. I jejich počet se zvyšuje, a tak se předpokládá, že do konce tohoto desetiletí bude na vesmírné „obchvatu“ kroužit až dvacet tisíc umělých „kamarádů“ Země. Co by se stalo, kdyby těch dvacet tisíc satelitů nějak selhalo a začalo se řítit k Zemi? No, asi bychom to hned neviděli, ale zcela jistě bychom to poznali. V první řadě by nebylo možné se dovolat, připojit se k internetu – selhala by komunikace. Ani kartou byste nezaplatili ani si z bankovního automatu nevybrali hotovost. Horší však je, že by nefungoval ani GPS systém, takže například letadla, kterých jsou na svých letových linkách tisíce každou minutu, by přišly o navigaci a selhala by letová kontrola, lze tak předpokládat, že by docházelo k četným srážkám a haváriím. Negativním dopadů by bylo přirozeně mnohem více.

Zdroj: Youtube

Satelity se ale dál řítí k Zemi…

Teoreticky by se lidstvo bez satelitů nějak vypořádalo a mohlo by se vrátit o pár století zpět k „psaní dopisů“ a cestování po souši a po moři. Užilo by si to zhruba sto let, což je doba, než by satelity začaly pršet z nebe, protože jsou mnohé z nich i tisíce kilometrů nad atmosférou. A jelikož jsou v různých výškách a polohách, lze předpokládat a doufat, že by všechny nedopadly naráz. To však neznamená, že by dopad jen několika z nich naší planetě, tedy lidem neuškodil. Nejspíš by mnoho z nich dopadlo do světových oceánů, ale ty ostatní by zničily celá města, protože průletem atmosférou by díky kinetické energii získaly obrovskou rychlost. Některé z nich by nejspíš před dopadem shořely v atmosféře, ale i tak by jejich úlomky po dopadu napáchaly paseku. I jeden malý zbyteček satelitu by po nárazu způsobil tlakové vlny, a tak velké škody. Samotný dopad by však nebyl až tak katastrofální, jako fakt, že většina satelitů funguje na jaderný pohon, a tak by i jejich zbytky na Zemi byly stále radioaktivní. Po dopadu, byť jen úlomků satelitů by pak Země vypadla jako po celosvětovém jaderném bombardování. Naštěstí šance, že nám na hlavu spadne nějaký satelit, je naprosto mizivá, pokud by nedošlo k nějaké vesmírné katastrofě, jako třeba „…solární bouře, avšak pak by nějaký dopad satelitu bylo to poslední, co by nás zajímalo,“ říká se v uvedeném videu.

Zdroje: www.youtube.com, scijinks.gov, astronomy.com