Sci-fi filmy jsou plné více či méně fantastických výmyslů, jako teleportace osob nebo cestování nadsvětelnými rychlostmi. Jak moc by byly fyzikálně správné bez těchto zjevných nesmyslů? Popravdě, asi stejně jako s nimi.

1. Vesmír je plný tajemného hučení a ohlušujících výbuchů

Každý fanoušek Hvězdných válek si jistě vybaví otevírající scénu z páté epizody, kde se do záběru dostane velký imperiální křižník, který se za doprovodu zlověstného hučení pohybuje vesmírem. Faktem je, že hučení bychom nikdy nemohli slyšet.

Ve vesmíru je poměrně slušné vakuum (v průměru připadne jeden atom vodíku na objem metru krychlového), které zabraňuje šíření zvuku. Zvuk je ve skutečnosti tlaková vlna, která ke svému šíření potřebuje nějaké prostředí, což je v případě Země vzduch. Z naší pozemské zkušenosti je samozřejmě zvláštní věřit tomu, že něco jako výbuch supernovy je vlastně jen němé divadlo.

Jedním z mála skutečně korektních filmů v tomto ohledu je Vesmírná Oddysea 2001, která němý vesmír podbarvila straussovským valčíkem. Senzacechtivý divák asi uzná, že tajemné hučení dodá o trochu víc akce než němý film.

2. Vesmír je plný fantastických barev

Úvodní scéna filmu Kontakt. Sledujeme cestu rádiového signálu ze Země k hranicím sluneční soustavy, kolem krásně barevných Sloupů stvoření v mlhovině M16, ven z galaxie, která se nám jeví jako krásně modrožlutý spirálovitý útvar. A dokonce nemusíme chodit ani k filmu, stačí fantasticky obarvené obrázky z Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST).

Vesmír samozřejmě není černobílý, ale lidské oko není přizpůsobené na to, aby jej vidělo tak, jak jej vidí kupříkladu zmíněný HST. Proces vzniku barevného snímku není nikterak složitý.

Objekt se nasnímá na černobílou kameru, ne nepodobnou té, co je v mobilních telefonech a digitálních fotoaparátech. Barvy jsou přidány pomocí filtrů, které propouštějí jen určité vlnové délky. Ne všechny filtry zasahují do oblasti elektromagnetického záření, kterou je schopno vidět lidské oko. Některé snímky, zejména ty, které zachycují mlhoviny složené převážně z prachu a plynu, jsou snímány v infračervené části spektra. Barvy, kterými jsou obarveny jsou přiřazeny uměle. Neznamená to tedy, že ve vesmíru nejsou barvy, jen nejsou v takových intenzitách, jaké jsou ukazovány ve filmech.

3. Černé díry jsou spolehlivým vysavačem čehokoliv ve svém okolí

Černé díry představují malou fyzikální záhadu, která byla filmovým průmyslem proměněna ve ztotožnění absolutního nebezpečí. Příkladem za všechny může být “sežrání” planety Vulkan v novém Star Treku. Ta byla pohlcena superhmotnou singularitou ze svého středu.

Černé díry jsou skutečně jakési velmi malé a velmi hmotné objekty které tvoří singularitu, ale rozhodně nejsou schopné “sežrat planetu na povel”. Smrtící účinky černých děr jsou přeceněným mýtem. Co by se stalo, kdyby Zemi místo Měsíce obíhala černá díra o stejné hmotnosti jako Měsíc? Celkem nic, jen bychom v noci neviděli Měsíc, ale ani černou díru, neboť na rozdíl od měsíce nemůže odrážet žádné světlo.

Zákony fyziky navíc zakazují předmětům, všetně planet a hvězd, jen tak zbůhdarma spadnout na černou díru. Síla černé díry je určena její hmotností a pokud ta není dostatečná, jakýkoliv objekt ji může obíhat do skonání věků. Koneckonců, pokud by černé díry spolehlivě vysály veškerou hmotu ze svého okolí, nebyla by možná ani existence galaxií.

4. Nejnebezpečnější v okolí jsou asteroidy

Průlet pásem asteroidů se rovná sebevraždě, kterou je schopen přežít jen nejostřílenější pilot galaxie. Pokaždé, když se ve filmu má nějaký pás asteroidů objevit, dostane se do záběru shluk tisíců větších či malých kamenů, které se majestátně chaoticky pohybují prostorem, sráží se a jen čekají, kdy vesmírná loď zamíří jejich směrem, aby ji mohli zlikvidovat. Nezáleží na tom jak je velká - ani ta sebemenší podle filmových statistik nemá smrtícím asteroidům uniknout.

5. Libovolné zrychlování a zpomalování

Skutečnost je trochu jiná. Samotná Sluneční soustava obsahuje poměrně velké množství asteroidů, ale že bychom se museli bát, že se jim nevyhneme, vyšleme-li skrz ně družici ke vzdáleným planetám, to rozhodně nehrozí. Popravdě, pravděpodobnost, že se družice vyslaná skrz pás asteroidu s některým srazí je asi jedna ku miliardě. Ve skutečnosti, byl by nějaký pás asteroidů takto extrémně hustý, brzy by se z něj zformovala větší tělesa, kterým by se nakonec bylo ještě snazší vyhnout.

Snad v každém vědecko-fantastickém filmu se vyskytne záběr na obří vesmírný křižník, který si to promenáduje před kamerou (za doprovodu tajemného hučení diskutovaného výše), na jehož jeho konci vidíme zářící motory vesele spalující exotický druh paliva, který se zrovna v daném příběhu používá. Takto vypadá nebetyčné plýtvání energií, neboť jeden ze základních kamenů klasické fyziky, Newtonův zákon setrvačnosti, nám říká, že těleso je v klidu nebo v pohybu rovnoměrném přímočarém, není-li nuceno tento stav změnit.

Pokud se vesmírné plavidlo rozjede určitou rychlostí, nemá žádný odpor prostředí, a když zrovna nechce zrychlit nebo zpomalit, nemá důvod mít zapnuté motory. Jediným důvodem, který by vesmírný koráb pro zapnutí motorů při letu mohl mít, je manévrování. Chceme-li totiž změnit směr letu, nestačí klapky nebo náklon křídel jako u letadel, neboť opět chybí prostředí, jakým je na zemi vzduch. Pro změnu směru by vesmírná plavidla musela mít boční motory, kterými by zatáčely. Bohužel, většina filmových lodí je zjevně postavena tak, že může leťet pouze dopředu.