Drby můžou být zpestřením nedělního poledne, ale i mocnou zbraní. Vždyť kolik slavných vztahů skončilo a kolik válečných konfliktů vzniklo po rozšíření nepodložených lží? Především ve středověku se s drbnami nikdo nepáral, ani jejich vlastní manželé.

Ukázalo-li se, že si žena nevidí do pusy, muž ji násilím umlčel. Nástroj podobný náhubku pro zvířata se jmenoval Scoldova uzda, skládal se ze železných pásů, jež obepínaly hlavu oběti, jeden z nich byl opatřen plátkem, který hříšnici tlačil na jazyk a drkotal mezi zuby. Když se uzda stáhla, nemohla žena otevřít ústa. A vypadala směšně.

To se jí také stalo trestem, hanba. Aby muži dosáhli co největšího efektu, udělali si z manželky dvounohého mazlíka – přivázali ji na vodítko, leckdy ji opatřili zvonkem, aby si jí všiml každý, a vyrazili do centra. Kolemjdoucí se za zneutralizovanou drbnou otáčeli, ukazovali si na ni, posmívali se jí a nabádali další, aby se přidali. Muž je povzbuzoval zářivým úsměvem a ponižujícími rozkazy, žena na povel musela zastavit, otočit se, sednout si. Po takové ostudě si drbna dvakrát rozmyslela, zda bude i nadále roznášet jedovaté poznámky.

Uzda na čarodějnice

Scoldovu uzdu nevymyslel muž, který by se svou chotí nebyl spokojený, ač přesně to název náhubku znamená – výrazem scold se dříve označovaly nespokojené ženy. V první řadě to byl mučicí nástroj.

Používal se především proti nařčeným čarodějnicím, aby už nikdy nikoho nemohly zaklít, a využíval se i v otroctví, protože výřečný otrok je špatný otrok a špatné otroky zotročuje jenom špatný otrokář.