Hrozivé důsledky sebevražd ve středověku: Nesmyslné popravy rušil až Josef II.

Sebevražda byla ve středověku přísně odsuzována.

Sebevražda byla ve středověku přísně odsuzována.

Foto: Profimedia.CZ

Zatímco v antice byla sebevražda považována za důstojný způsob řešení krajních životních situací, středověk v ní viděl hřích srovnatelný s vraždou. Nebylo výjimkou, že sebevrahy čekala posmrtná poprava a jejich majetek propadl vrchnosti či králi.

Ve starověkém Řecku a Římě se na sebevraždu mohlo pohlížet jako na čin slabošský, nebo naopak hrdinský. Záleželo na okolnostech. Vojáci byli například povzbuzováni, aby si raději sáhli na život, než aby upadli do nepřátelského zajetí. V určitých obdobích měli občané možnost obrátit se na senát a získat od něj k sebevraždě povolení. Odchod ze světa vlastní rukou byl rovněž milosrdnou a důstojnou formou trestu smrti pro urozené odsouzence.

Pýramos a Thisbé - motiv milenců, kteří jeden bez druhého nemohou žít, se objevoval v mýtech a umění už od antiky.Pýramos a Thisbé - motiv milenců, kteří jeden bez druhého nemohou žít, se objevoval v mýtech a umění už od antiky.Zdroj: Profimedia.CZ

Nejprve mučednictví, potom těžký hřích

Příchod křesťanství tento přístup nezměnil ze dne na den. Četnost sebevražd mezi prvními křesťany byla překvapivě velmi vysoká. Mnoho fanatických věřících se nemohlo dočkat, až vstoupí do Božího království, a svůj odchod kvůli tomu uspíšilo. Někteří se snažili napodobit Ježíše a nechávali se dobrovolně ukřižovat nebo jiným způsobem umučit, aby se stali mučedníky a skrze utrpení dosáhli co nejrychlejší spásy.

Svatý Augustin (354-430) se snažil proti tomuto nešťastnému fenoménu bojovat. Poukázal na přikázání "Nezabiješ!", které se dle jeho výkladu vztahuje i na vlastní osobu. Sebevraždu označil za "ohavnou a zatraceníhodnou" špatnost srovnatelnou s vraždou jiného člověka. Přesvědčoval biskupy, aby sebevrahům upírali právo na církevní pohřeb.

Hladomor ve středověku

Největší hladomor ve středověku: Doba tak hrozná, že hnala lidi z domovů

Během 10. a 11. století se sebevražda stala těžkým zločinem i z pohledu světského práva. Nebylo to dáno jen Augustinovým pojetím křesťanství, ale také feudálním systémem. Poddaní byli de fakto majetkem majitele panství a pokud si někdo z nich sáhl na život, připravil tím svého pána o pracovní sílu a zdroj daní. Vrchnost tuto ztrátu nahrazovala tím, že zesnulému zabavila majetek.

Tím to ale nekončilo. Těžký zločin musel být potrestán, i když pachatel už nebyl mezi živými. Soud často rozhodl o vykonání popravy na jeho mrtvém těle. Sebevrah mohl být například oběšen a někdy poté ještě spálen.

Pohřby pod rouškou noci

Z hlediska náboženství a pověr pak bylo důležité, aby jeho ostatky nespočinuly na hřbitově v posvěcené půdě. Věřilo se, že by se sem zavlekly ďábelské síly, které by obtěžovaly řádně zesnulé nebožtíky. A co hůř, nespasená duše sebevraha k sobě přitahovala neštěstí a bouřky. Do kostela by třeba uhodil blesk…

Místa, která si nešťastníci pro svůj zoufalý čin vybírali, bývala vnímána jako zakletá. Následující video dokazuje, že nejde jen o záležitost středověku:

Zdroj: Youtube

Sebevrazi byli proto obvykle zahrabáni během noci na křižovatce, na pomezí dvou krajů, v opuštěných zahradách nebo v lesích. Neměli nárok na rakev, kněze ani na vyzvánění zvonů. Tuto praxi se v našich zemích snažil změnit osvícený císař Josef II., který vydal nařízení, že hřbitovy mají sloužit všem zesnulým bez rozdílu, zakázal nesmyslné posmrtné popravy a zohovování těl. Pověrčivost byla ale silnější než zákon, a tak se na mnoha místech sebevrazi pohřbívali mimo církevní půdu ještě na konci 19. století.

Zdroje: justhistoryposts.com, eurozpravy.cz, link.springer.com

Akční letáky