Hynek Voráč (1914 - 1943) se v létě roku 1939 připojil k československé legii, která se formovala v polském Krakově. Stejně jako jeho druhové chtěl bránit Polsko před vpádem nacistů, avšak německý postup byl příliš rychlý a brutální. Napomohly k tomu dva faktory: pomalá reakce západních spojenců a nečekaný úder Sovětského svazu z druhé strany.
Stalin využil Hitlerova útoku k naplnění vlastních dobyvačných ambicí a začal aktivně zabírat polské oblasti na východě. Poláci se ocitli v kleštích a byli nuceni k ústupu. Spolu s nimi ustupovali i naši legionáři. Jedna skupina přešla do Rumunska, druhá to nestihla a byla zahnána do zóny kontrolované Rudou armádou.
V sovětském zajetí
Tuto méně šťastnou skupinu vedl Ludvík Svoboda a v jejích řadách kráčel mimo jiné i Hynek Voráč. Sověti nevěděli, co si s československými vojáky počít. Výzvu exilové vlády v Londýně, aby je okamžitě nechali přesunout do Francie k nově vznikající legii, Stalin odmítl. Na druhé straně se ale neodvážil s nimi naložit jako s československými občany z Podkarpatské Rusi, kteří přebíhali do SSSR v naději, že jim tu bude lépe než pod jařmem Maďarů. Tito uprchlíci skončili v drsných sovětských lágrech. Svobodova skupina měla štěstí, že byla "jen" internována v areálu bývalého kláštera v Orankách a poté přesunuta do podobného provizorního vězení v Suzdalu.
Podmínky zde nebyly na sovětské poměry tak špatné. Vojáci pracovali na polích a v lese, v zimě sice nedostali pořádné boty, ale měli aspoň bundy a pekli si vlastní chleba. Dostávali kapesné, za které si mohli něco koupit v táborové kantýně. Zádrhel byl v tom, že zde prodávali jen zmrzlinu. Ve třicetistupňových mrazech to asi nebyla svačina, na kterou by se člověk při štípání dřeva zrovna těšil, ale sečteno podtrženo, internace se dala přežít.
Exilové vládě v Londýně se postupem času podařilo se Sověty vyjednat přesun internovaných vojáků na Blízký východ, kde se měli připojit k britským silám. Odešla jich jen část. Další transport přerušila německá invaze do Sovětského svazu. Stalin se rozhodl využít legionáře ve vlastní armádě.
Nerovná bitva
V Buzuluku byl vycvičen jak oddíl Ludvíka Svobody s Hynkem Voráčem, tak čerstvě propuštění uprchlíci z Podkarpatské Rusi. Obrana ukrajinské vesnice Sokolovo se stala jejich první velkou misí. Pro mnohé byla i misí poslední.
Otakar Jaroš na sovětské poštovní známce
Rota nadporučíka Otakara Jaroše zaujala 8. března 1943 pozici přímo v Sokolovu a bránila Němcům překročit zamrzlou řeku Mžu, přes kterou by se dostali dále na Charkov. Němci přitom měli výraznou přesilu. "Bylo to velmi neodpovědné, poslat lidi s obyčejnými puškami proti německým tankům a motorizovaným vojskům. Ruská podpora pozůstávala jen z několika děl, ale Rusové byli první, kteří z boje utekli," prohlásil historik Karel Hahn. (Zdroj: https://cs.wikipedia.org/)
Ludvík Svoboda brzy ztratil s Jarošem spojení. Bylo jasné, že rota potřebuje posilu. Rotmistr Voráč se dobrovolně přihlásil, že se svými muži poběží druhům na pomoc. Byla to sebevražda. Jak se však později ukázalo, nebyla to sebevražda zbytečná.
Němci totiž tak úpornou obranu v Sokolovu neočekávali. Čechoslováci je drželi v šachu dlouhé hodiny a ledy v řece se během dne tenčily, takže už po nich nebylo možné přejet tanky. Díky tomu se zdravotním sestrám z oddílu podařilo odtáhnout raněné vojáky ze Sokolova do bezpečí. Kdyby padli do rukou Němců, byli by mučeni a zastřeleni jako vlastizrádci - nezapomeňme, že Češi byli v té době občany Protektorátu, a tudíž vlastně obyvateli Říše.
V krvavé bitvě o Sokolovo padl jak Otakar Jaroš, tak Hynek Voráč. Oběma byla posmrtně udělena celá řada ocenění.
Zdroje: cs.wikipedia.org, www.pametnaroda.cz, docplayer.cz
