Většina historiků přisuzuje Berijovi krutost charakteru a žíznivou touhu po moci, ale také inteligenci. Tu ostatně projevoval už v raném mládí, kdy ho lákalo studium architektury. Nakonec ale na vysněnou školu nenastoupil a svůj život zasvětil aktivitám v bolševické straně. Dotáhl to na významného funkcionáře v Gruzii a z této pozice v roce 1924 potlačil místní protibolševické povstání.

Není jisté, jak by se byl Berija prosadil jako architekt, během svého vzestupu na nejvyšší místa v zemi však projevil silné nadání pro psychologii i vyzvědačství. Tajně shraňoval osobní informace o svých soudruzích i nadřízených, aby je posléze šikovně využil k odstartování nečekaných soudních procesů. Po mrtvolách (nejen obrazných, ale i fyzických) pak šplhal výš a výš, přičemž nezapomínal zdůrazňovat svou věrnost a oddanost samotnému Stalinovi.

Časem už k likvidaci protivníků a nežádoucích osob nebylo potřeba ani procesů. Okolo Beriji začali lidé umírat v důsledku náhlého infarktu a nehod, vzrostl i počet podivných sebevražd. Stalin si byl podle všeho Berijova brutálního počínání vědom, protože mu prý osobně zakázal zlikvidovat maršála Žukova a další vybrané hodnostáře. Jinak ale na Beriju držel, jelikož díky němu získával podrobné informace o soukromých životech a názorech všech činitelů na Zakavkazsku. Navíc v něm našel oddaného patolízala.

Ruský vojenský hisotorik Viktor Suvorov popisuje "spanilé jízdy" Lavrentije Beriji jako divoké večírky, kdy se on, jeho řidič a členové ochranky posilnili alkoholem, nasedli do auta a jeli "lovit" ženy. Vyhlídli se na ulici pohlednou dívku, násilím ji zatáhli do auta, podkud jim nebyla po vůli, často byla druhý den nalezena na okraji Moskvy mrtvá.

Vrchol Berijovy kariéry přišel v listopadu roku 1938, kdy se stal šéfem lidového komisariátu vnitra (NKVD). Funkci převzal po Nikolaji Ježovovi, jemuž jako mnoha jiným dopomohl k cestě na popraviště. Poté, co se na úsvitu druhé světové války Sovětský svaz připojil k nacistickému Německu a v okupovaném Polsku zajal na 15 tisíc důstojníků, přišla pravá chvíle, aby se Berijův bezohledný charakter projevil naplno. Všechny zajaté Poláky Berija navrhl popravit, protože by podle jeho názoru po návratu domů šířili nenávistné postoje vůči Sovětskému svazu a komunismu obecně. Stalin návrh přijal a spolu s důstojníky bylo posléze zavražděno i dalších 10 tisíc lidí z řad polské inteligence.

Tento zločin se zapsal do historie pod názvem Katyňský masakr a sám o sobě by býval stačil k tomu, aby byl Berija po Stalinově smrti v roce 1953 odsouzen k nejvyššímu trestu. V Sovětském svazu to ale chodilo jinak. Katyňský masakr ani stranické čistky z 30. let novému vedení v čele s Nikitou Chruščovem nijak nevadily, zato mu vadil sám Berija, který se považoval za Stalinova nástupce, a dokonce prý začal přicházet s návrhy na reformy slibující rozvoj tržního hospodářství. Chruščov se rozhodl konkurenta zbavit způsobem, který se v bolševické straně tolik osvědčil: vykonstruoval proti němu proces, v němž ho obvinil mimo jiné i ze špionáže pro britskou stranu, které se Berija podle všeho nikdy nedopustil.

23. prosince roku 1953 byl Berija popraven zastřelením. Okolnosti popravy později zpochybnil jeho syn, podle něhož byl Berija zabit už během svého zatčení a celý proces proti němu byl jen sehraným divadlem pro veřejnost. Synovo tvrzení se však oficiálně nepotvrdilo.