Jak se chovaly ženy dozorců v koncentrácích: Krutost některých byla zarážející

30. červen 2019 četba na 3 minuty
Lisolotte Meirer (vlevo) a Johanna Altvater

Lisolotte Meirer (vlevo) a Johanna Altvater

Foto: Pinterest

Když hovoříme o tyranských velitelích a dozorcích v koncentračních táborech, zdá se, jako by šlo jen o muže. V táborech však s těmito zrůdami pobývaly i jejich manželky, sekretářky a zdravotní sestry, které si se svými manželi či nadřízenými v surovosti kolikrát nijak nezadaly. Od poválečných soudů však většinou odešly bez trestu kvůli nejednoznačným výpovědím svědků.

FOTOGALERIE

Lisolotte Meirer (vlevo) a Johanna Altvater Ženy propadaly stejnému fanatismu jako muži Ideální žena dle nacistické propagandy byla v domácnosti a starala se o děti

Je známo, že Hitler ženy v politice neuznával. Přesto ve svém státním aparátu potřeboval administrativní pracovnice, které budou ťukat a posílat korespondenci, včetně rozsudků smrti, z místa na místo. Ženy u psacích strojů tak kolikrát věděly více, než mohli tušit nejvyšší pohlaváři. Řada z nich se navíc stala přímým svědkem nelidského násilí páchaného na lidech jiných národností a ras. A co víc, našly se i takové, které ho páchaly osobně.

Například Lisolotte Meirer pracovala jako sekretářka pro jednoho důstojníka SS působícího v Bělorusku, zároveň ale našla zálibu ve střelbě. Svého nadřízeného o víkendech doprovázela na "lovecké vyjížďky", při nichž terčem lovu nebyla zvěř, ale Židé skrývající se v lesích. Ze své pozice také mohla komunikovat s popravčí četou a rozhodovat, který ze zatčených Židů bude popraven a kdo nikoli. Ušetřila například život své osobní kadeřnici, ačkoli šlo o židovskou dívku, jež byla na listu odsouzenců k smrti.

Střelbu si oblíbila také Lisel Willhaus, manželka velitele lágru Janowska. Trénovala ji přímo na balkóně domu, kde s manželem během působení v táboře pobývala. Puškou cílila na kolemjdoucí židovské vězně, kteří tak umírali zcela nečekaně a bez důvodu.

Práce zdravotní sestry Pauline Kneissler spočívala v tom, že objížděla ústavy pro mentálně choré a vybírala z nich pacienty, jejichž život v Říši podle nových směrnic neměl smysl. Na koho ukázala, byl převezen do zařízení na zámku Grafeneck a usmrcen plynem. Pauline své povinnosti vykonávala velmi svědomitě a tvrdila, že plyn pro nemocné představuje humánní, bezbolestnou smrt.

Vera Wohlauf byla dokonce těhotná, když doprovázela svého muže do malého polského města, odkud měli přesunout všech 11 tisíc obyvatel do vyhlazovacího tábora Treblinka. Svědkové po válce vzpomínali, že si stoupla doprostřed náměstí a bičovala stovky lidí, kteří vzdorovali nebo zkolabovali vedrem.

Nejhorší zločiny si však na svědomí připsala Johanna Altvater, jež se přímo účastnila masakru na Ukrajině pod vedením komisaře Wilhelma Westerheideho. Při likvidaci místního ghetta vlastnoručně usmrtila neupřesněný počet malých dětí. "Takový sadismus jsem od ženy nečekal. Nikdy na to nezapomenu," uvedl se slzami v očích jeden z otců. Johanně v té době bylo teprve 22 let. Po válce byla předvolána k soudu, výpovědi svědků však nebyly jednotné, a tak ji světská spravedlnost nikdy nedostihla. "Byla jsem jen sekretářka," hájila se.

"Byly to chladnokrevné vražedkyně, ale u soudu ze sebe dělaly bezmocné ženy a veškerou vinu svalovaly na muže," vysvětlila americká historička Wendy Lower, která zločiny žen za druhé světové války zmapovala v obsáhlé knize. "Soudci jim to v mnoha případech uvěřili. Je pochopitelné, že lidé nevnímají násilí jako ženskou vlastnost; dává jim to naději, že se aspoň jedna polovina lidské rasy nepoddá zvrácenosti a za všech okolností bude chránit budoucnost dětí. Realita je bohužel někde jinde," uzavřela Lower.