Obecně se jako škodlivé pro ženu i muže nedoporučovalo předčasné ženění, tedy před dovršením dvaceti let. „Vymření celých kmenů indiánských v Americe dá se přičísti jen na vrub předčasných sňatků," stojí v knize, která vyšla v roce 1920 a nese název Žena, její krása a život pohlavní.
Ženitba v přílišném mládí podle tehdejšího názoru znamenala, že se lidé už tolik nevěnují souloži v pozdějších letech, kdy jsou naopak na vrcholu fyzických i sexuálních sil, a neplodí tedy tolik dětí, kolik by mohli. „Odříkání se soulože v letech zralosti také přivádí různé poruchy jako bolesti ve varlatech a semenovodu, bolení hlavy, těžkosti na prsou, rozmrzení mysle a stupňující se impotenci," varuje autor knihy. U žen se děje něco podobného: „K nepříjemnostem přidružuje se ještě jakási tělesná i duševní škaredost, sešlost a omrzelost."
Stejně tak by se neměli ženit příliš staří lidé, i když názor na to, kdo je starý, se velmi lišil od dnešního pohledu. Tehdejší věda vycházela z průměrné délky života, která pro muže činila necelých 60 let a pro ženy ještě o deset let méně. Nelze se tedy divit, že se můžeme dočíst toto: „Od sňatku by měli raději upustiti mládenci a panny, kteří překročili již druhou třetinu průměrného věku, tedy muži nad 45 let a ženy nad 36 let."
