„Jest samozřejmo, že rozhodnutí o tom, kdy a jak často pohlavní akt vykonati se má, nezávisí od ženy, nýbrž od muže. Žena mnohem častěji než muž může provozovat sex, aniž by zdraví její při tom trpělo," píše se v knize Žena, její krása a život pohlavní, která u nás vyšla v roce 1920.
Podle tehdejšího názoru muž při styku více riskoval své zdraví, hrozila mu všeobecná ochablost, předčasné stáří nebo duševní strádání. Proto jen na něm záleželo, kdy k pohlavnímu styku dojde.
Pokud měla sexuální choutky manželka, měla si podle dobového znalce uložit co největší zdrženlivost, nechtěla-li si lehkomyslně pohrávat se zdravím svého milého. „Žena také nemá často sedati na mužův klín, neboť tím se jeho chtíč znova dráždí. Především sama nemá vyhledávati lože, když ji k tomu sám muž nevybízí," zní dobové doporučení.
Pokud muž projevil o lechtivé hrátky zájem, měla mu vyjít vstříc. „Žena dobře činí, když se vždy a beze všeho umělého zdráhání poddá muži, kdykoliv tento požádá. Nejvýš nemístné jest, dělá-li v okamžicích těch příliš zdrženlivou."
Pokud byl ohnivý pud k manželskému objetí správně ukojen, měl na mužovo zdraví blahodárné účinky. Zároveň platilo, že příliš sexu je na škodu. Staří a slabí jedinci jej měli provozovat maximálně jednou do měsíce, pro zdravé páry se doporučoval styk dvakrát týdně.