Jeden z prvních inzerátů si podal v roce 1695 30letý anglický gentleman, který touto na svou dobu moderní cestou hledal mladou ženu s jměním ve výši 3000 liber, což by dnes odpovídalo téměř 9 milionům korun. Nemůžeme se nad tím pohoršit, když uvážíme, že manželské smlouvy se po dlouhá staletí podobaly těm obchodním a byly uzavírány na základě hesla "bez peněz do chomoutu nelez".
Zatímco muži si novou formu seznamování brzy oblíbili, ještě v 19. století bylo společensky nepřípustné, aby si podobný inzerát podala žena. První odvážnou průkopnicí se v tomto ohledu stala Angličanka Helen Morrisonová. Ta v roce 1727 přesvědčila redaktora týdeníku Manchester Journal, aby jí otiskl krátký inzerát, kterým jednoduše hledala "někoho milého, s kým by strávila život". Zda se jí nějaký milý muž ozval, není známo. V každém případě ji ihned vyhledal sám starosta a nechal ji zavřít na čtyři týdny do léčebny pro duševně choré.
Když se naproti tomu v roce 1841 v mnichovských novinách objevil inzerát, v němž 70letý baron hledal dívku "mezi 16 a 20 lety se zdravými zuby a malými chodidly", žádný skandál to nevyvolalo. Mužům se zkrátka tolerovalo mnohé, ženám téměř nic.
V českých zemích láska přes inzerát odstartovala v roce 1794. První odvážlivec hledal dívku skromného typu, která by se spokojila jen s jednou služkou a byla by dobrou hospodyní. Co se týkalo vzhledu, dotyčná neměla mít tvář poznamenanou neštovicemi, jinak inzerent zvláštní nároky nevznášel.
V druhé polovině 19. století se už osmělily i české ženy. Stále bylo běžnou praxí do inzerátu uvádět informaci o svých majetkových poměrech a věnu. Dívka, která zdědila mlýn, logicky hledala mlynáře s kapitálem. Statkář s určitým počtem krav a vepřů přirozeně očekával, že věno jeho budoucí ženy bude investováno do rozšíření hospodářství. Hrálo se s otevřenými kartami.
Láska na inzerát zažila rozkvět po vzniku Československa. Hned v roce 1918 začal vycházet seznamovací časopis Štěstěna, nicméně sloupky se seznamkou mívaly už vesměs všechny noviny.
Naopak po roce 1948 dostaly seznamovací inzeráty stopku, komunisté je totiž považovali za buržoazní přežitek. Do tiskovin se navrátily až s politickým uvolněním v 60. letech a od té doby je už nikdo nezastavil.
