Když byl Mark Lehner koncem 60. let teenagerem, začal se zajímat o historii a archeologii. V roce 1977 se jako absolvent Americké univerzity v Káhiře připojil k vědcům Stanfordského výzkumného institutu, kteří pomocí nejmodernějšího zařízení na dálkový průzkum zkoumali skalní podloží pod egyptskou Velkou sfingou v Gíze. Ve vápencovém útvaru našli pouze běžné praskliny a trhliny. O tom, kdy nebo kdo ji postavil, se nic nedozvěděli.
Lehner se ale nevzdal. „Odmítl jsem si přiznat, že sfinga zůstane stejnou hádankou, jakou v příbězích pokládá kolemjdoucím," směje se archeolog. Mezi jejími kolosálními tlapami si postavil provizorní kancelář, živil se sýrovými sendviči, pil rozpustnou kávu a pět let zkoumal každý čtvereční centimetr stavby. „Šplhal jsem po ní jako liliputáni po Gulliverovi a mapoval ji kámen po kameni." Detailní výzkum přinesl ovoce. Potvrdil to, o čem ostatní jen spekulovali. Spolu s Rachevovou pyramidou za jejími zády a chrámem pod její hlavou byla součástí jednoho stavebního projektu.
Egyptská sfinga
Sedmdesát metrů dlouhá a dvacet metrů vysoká socha byla zhotovena z jednoho skalního bloku. Dělníci nejprve vylámali do vápencového podloží příkop ve tvaru podkovy a uprostřed na něj vytesali samotnou sochu. Ze zbylých bloků vážících až 200 tun postavili chrám u jejích tlap, které jsou delší než městský autobus.
Jak staří Egypťané sfinze říkali je stále záhadou. „Ani hieroglyfické nápisy staré 4500 let, nacházející se ve stovkách hrobek, se o ní nezmiňují," říká James Allen, egyptolog z Brownovy univerzity. „Nemáme žádné spolehlivé důkazy o tom, co si stavitelé mysleli, že vytváří. Byla pravděpodobně božským obrazem krále, to si ale domýšlíme."
Podle Marka Lehnera socha odkazovala na Rutiho, boha dvojitého lva, který seděl u vchodu do podsvětí a střežil obzor. Dvě vnitřní protilehlé svatyně chrámu sfingy totiž leží na pomyslné ose, jež při jarní a podzimní rovnodennosti spojuje východ a západ Slunce. Večer paprsky procházejí zároveň Rachevovou pyramidou. Největší egyptská socha tak byla podle archeologa postavena v době Staré říše za panování faraona Racheva mezi lety 2472 až 2448 př. n. l.
Tajemství Velké sfingy
Navzdory indiciím, které ukazují, že sfinga je nedílnou součástí většího komplexu budov, se objevily spekulace, že je mnohem starší. Někteří vědci upozorňují, že povrch stavby nese stopy po vodní erozi způsobené silnými dešti či záplavami. Ty se v Egyptě vyskytovaly mezi lety 15 000 až 7 000 př. n. l.
„Na povrchu sochy se podepsaly prudké přívalové deště, jež vytváří oblé tvary. Ty jsou typické pro pískovce, na něž tisíce let padaly kapky vody," říká geolog Robert Schoch. „Pro erozi způsobené větrem a sluncem jsou charakteristické ostré výstupky. Ty socha nemá." Podle něj ji tedy lidé vytesali předtím, než se změnilo podnebí a nastalo období dešťů. Proudy vody ohladily povrch vápencové skály a vyryly svislé trhliny. Pak následoval prudký klimatický zvrat a ze zelené plochy se stala poušť.
Tuto teorii potvrzuje nález radaru raketoplánu NASA z roku 1981, který v hloubce 5 metrů pod pískem odhalil síť řečišť. Ty svědčí, že Sahara byla kdysi úrodnou planinou. Znamená to však, že největší egyptskou sochu vytesali lidé v mladší době kamenné. V té době se však používaly pouze broušené a štípané kamenné nástroje, neexistovalo kolo ani kladkostroj. Tajemstvím také zůstává, za jakým účelem by byla vytvořena a jaký měla pro neolitickou kulturu význam.
Zdroj:
www.smithsonianmag.com, www.novinky.cz, www.en.wikipedia.org
