Jen málo lidí, kteří se plavili na Titaniku, se proslavilo tak, jako Margareth Brownová. Ve slavném Cameronově filmu byl její osud jen naznačen – ale je tak jedinečný a současně pro svou dobu typický, že stojí za to, podívat se na něj podrobněji.

James Cameron je známý puntičkář a charakter Molly Brownové zachytil ve filmu velmi výstižně. Projevovala mnohem větší toleranci vůči chudým než ostatní cestující první třídy – a to jak ve filmu, tak ve skutečnosti. Sama totiž pocházela z extrémně chudých poměrů, byla dcerou irských emigrantů. Dokázala se velmi dobře vcítit do kůže cestujících třetí třídy, na dětství v dřevěné chatrči na hlad si ještě pamatovala.

Stejně jako pro jiné příslušnice své společenské vrstvy i pro ni se k bohatství otevírala vlastně jen jediná cesta – sňatek s bohatým mužem. Vždy svéhlavá Molly však tuto myšlenku zavrhla. V jednom rozhovoru později novinářům prozradila: „I já chtěla bohatého muže, ale zamilovala jsem se do chudáka. Přála jsem si, aby si můj otec žil co nejlépe a hledala muže, který by mu to zajistil. Jima (Browna) jsem milovala, ale byl stejný chudák jako my. Ze začátku to bylo hodně těžké…“

Láska vítězí! Dočasně…

Případů, kdy láska opravdu překoná všechny nesnáze, není mimo červenou knihovnu mnoho, Molly Brownové to ale vyšlo. Už po pár letech se ukázalo, že vsadila dobře – její muž dokázal vylepšit těžící stroj v dole, kde pracoval, tak dobře, že mu majitel firmy věnoval hromadu akcií společnosti. Z chudáků se stali prakticky přes noc milionáři, kteří úspěšně snili svůj americký sen.

Molly hodně cestovala, milovala Francii a v Evropě se cítila lépe než v rodné Americe. Z velké cesty po kontinentu se roku 1912 vracela nejluxusnějším parníkem, jaký do té doby vznikl – Titanikem. Její chování poté, co se loď 15. dubna potopila, ji zapsalo do dějin. Molly se dostala do záchranného člunu číslo 6, ale na rozdíl od ostatních zachráněných nepanikařila a nesnažila se dostat co nejrychleji od potápějící se lodi. Námořník Robert Hitchens, který měl člun na starost, odmítl přímý rozkaz kapitána Smithe, aby se vrátil pro další lidi; údajně se obával, že člun, v němž byli jen dva muži, bude příliš pomalý a potápějící se Titanic ho stáhne ke dnu.S penězi se Molly mohla věnovat tomu, co ji vždy lákalo – charitě. Ale protože to byla výjimečná žena, snažila se podporovat hlavně rodiny dělníků a také bojovnice za ženská práva. Rychle se dostala mezi sufražetky, a dokonce začala studovat na univerzitě, a to rovnou na prestižní Carnegie Institute. V době před sto lety to bylo něco neslýchaného. Tři roky před vyplutím Titaniku se dokonce pokusila kandidovat do senátu, bohužel neúspěšně. Politický zápal a snaha měnit svět ji však nakonec připravila o manžela – její chování bylo zřejmě natolik společensky nepřijatelné, že to její muž neusnesl. Roku 1909 bylo manželství rozloučeno.

Proč by ženy nemohly veslovat?

Jenže Hitchens netušil, že mezi pasivními ženami má i jednu sufražetku. Molly Brownová požadovala, aby se člun vrátil hledat další trosečníky, což Hitchens odmítl. Stejně tak odmítl, aby ženy směly pádlovat – z dnešního pohledu zcela nepochopitelné. Brownová už to dál nesnesla a došlo k velmi drsného výstupu, při němž nakonec Hitchens ustoupil, když ho Molly varovala, že by ho také mohla hodit přes palubu. Zda někoho snaha paní Brownové nakonec zachránila, není jisté, prameny se v tom rozcházejí… Jasné je, že záchranný člun číslo 6 byl jeden z posledních, které parník Carpathia zachránil.

Po návratu do Ameriky se z Molly Brownové stala celebrita; ukázalo se, že zachraňovala cestující i předtím, než se dostala na záchranný člun. Místo, aby se starala o šperky v hodnotě 20 000 (tehdejších) dolarů, které šly ke dnu společně s Titanikem, zachraňovala cestující třetí třídy. I po přistání pokračovala v práci: snažila se vybírat od bohatých cestujících Titaniku peníze, které by pomohly rodinám chudých obětí. Roku 1914 znovu kandidovala do senátu – jen pro zajímavost, bylo to šest let předtím, než Američanky dostaly volební právo.

Další příležitost pomáhat dostala Brownová krátce poté, když vypukla válka. Odjela do Francie a za bitevními liniemi se snažila zlepšovat život obyčejných lidí. Za své zásluhy dostala ve Francii po válce řád Čestné legie. Nepotopitelná Margareth Molly Brownová zemřela roku 1935 ve věku 65 let. Zbylo po ní dědictví ve výši pouhých 100 000 dnešních dolarů – všechny své miliony během života rozdala…

FOTO: Wikimedia