V sultánské rodině bylo zvykem, že děti vyrůstaly ve "zlatých klecích", izolovány od vnějšího světa a hlavně od vládnoucího panovníka, aby se proti němu nespikly a nechtěly se samy zmocnit trůnu. Ibrahim (1615-1648) byl nejmladším synem sultána Ahmeda I. a nikdo nepředpokládal, že by se jako poslední v následnické linii mohl jednoho dne ujmout vlády. Nakonec nebyl ani fyzicky silný a trpěl různými neduhy.
Ahmed I. zemřel, když byly Ibrahimovi pouhé dva roky. Mezi bratry nastaly krvavé půtky o trůn, neduživého benjamínka ale každý přehlížel. Nechali ho v luxusním domácím vězení, kde trpěl samotou a strachem, že ho jednoho dne přijdou zavraždit. Tato obava byla plně oprávněná - jeho vládnoucí bratr Murad IV. nechal postupně zabít čtyři své sourozence a z následníků trůnu už zbýval živý jenom Ibrahim. Murad nakonec vydal příkaz i k jeho vraždě, ale krátce nato sám nečekaně zemřel, a tak rozsudek už nebyl vykonán.
Ibrahim se tak souhrou šťastných náhod v roce 1640 ujal vlády. Netušil sice, co má ve své nové roli dělat, ale naštěstí měl k ruce šikovného velkovezíra, který všechno zařizoval za něj. Připravil měnovou reformu, stabilizoval ekonomiku a lid se měl dobře.
Po čtyřech letech byl ale velkovezír sesazen a zavražděn. Ibrahim už nenašel nikoho tak schopného a sám politice nerozuměl. Čím dál víc se schovával ve svém harému a začaly se u něho projevovat známky šílenství. Jeho pověstná sexuální nenasytnost se ještě znásobila. Nechával si přivádět do paláce dívky ze všech koutů země, aby je znásilnil.
Harém byl plný, ale Ibrahimovi pořád něco scházelo. Snil o ženě, která by svými tvary připomínala jalovici. Jeho poslové takovou našli až na území Arménie. Ibrahim boubelku láskyplně nazýval "Cukrová homole" a vášnivě se do ní zamiloval. Dokonce ji označil za svou životní lásku a aby jí dokázal, že to myslí vážně, nechal povraždit všech ostatních 280 žen v harému. Konkubíny byly svázány a utopeny v řece, přičemž přežila jen jediná. Někteří historikové však tuto historku zpochybňují, protože jim připadá nepravděpodobné, že by taková masová vražda sultánovi prošla u jeho matky, která držela harém pod palcem.
Ibrahimova matka, první konkubína zesnulého Ahmeda, měla totiž ve vládní hierarchii mnohem větší vliv, než by se mohlo zdát. Byla to ona, kdo se postaral o to, aby Muradův příkaz k zavraždění Ibrahima už nebyl vykonán. A byla to opět ona, kdo rozhodl, že osm let Ibrahimovy vlády už nadělalo v říši dost škody. V roce 1648 se připojila k povstání, které vedlo k Ibrahimově sesazení a následné popravě.