Že chceme miminko, jsme se dohodli hned po svatbě. Nechávali jsme tomu volný průběh. Nic nás netlačilo. Mně bylo jednatřicet, manželovi o pět let víc. Já jsem měla dobrou práci a muž právě rozjížděl svou vlastní firmu.
O potomka jsme se snažili tak nějak normálně, na pilu jsme netlačili. Když se po půl roce neukázaly na těhotenském testu dvě čárky, znervózněla jsem. „Snad nebudeme patřit k těm, co se miminka nedočkají,“ pomyslela jsem si a pro jistotu jsem se objednala ke svému gynekologovi. Podle něj jsem byla naprosto v pořádku, takže by s početím neměl být žádný problém. Poradil, ať se o miminko pokoušíme dál a mě uklidnil. Jenže ubíhaly další měsíce a z krásného milování se rutinní akt s jediným cílem. Počít.
Za každou cenu
Asi vám nemusím říkat, že romantika a vášeň se z naší ložnice vytratily, jako pára nad hrncem, a ono „teď musíme, mám ovulaci,“ pomalu ale jistě nahlodávalo i pevnost našeho vztahu. Hádky přibývaly, zoufalství rostlo. Tolik jsem si přála mít miminko. Manžel to bral s větším nadhledem. Láskyplně mi připomínal, že jsou i jiné možnosti. Jenže o těch jsem ani nechtěla slyšet. Nakonec jsme podstoupili umělé oplodnění. Ale bohužel.
Útěk pryč
Moje frustrace došla až tak daleko, že jsem se jednoduše musela sbalit a utéct před tím vším. Přece jen, už jsem nebyla nejmladší, sladkých 31 jsem nechala daleko za sebou a uvědomovala jsem si, že ubližuji i manželovi. Domluvili jsme se, že na pár dní odjedu. Změním prostředí, vyčistím si hlavu a i manžel si oddychne od mého lamentování a nářků.
Pomohlo to. Pryč jsem byla přes dva týdny. Čistila si hlavu, třídila myšlenky. Nakonec jsem uznala, že má pravdu. Že honba za miminkem za každou cenu není zdravá ani pro jednoho z nás. Za tu dobu se mi po manželovi neuvěřitelně stýskalo. I když jsme se na mém odjezdu domluvili, on ani já jsme nevěděli, s čím se vrátím a oba jsme tušili, že to může dopadnout všelijak.
Co vám budu povídat, dopadlo to vlastně nádherně. Bylo vidět, že i mému muži jsem chyběla. Ty nevyřčené, ale i ty vyřčené křivdy se smyly. Čekal na mě s kytkou pivoňek, které mám tak ráda. Překvapilo mě to. Můj muž není romantik a na dárečky jej neužije. Tohle mě ale dojalo. Objednali jsme si skvělou večeři a skončili v „posteli“. Milovali jsme se vášnivě, jako už roky ne. Bylo to spalující, nádherné a …
Překvapení jménem Rozárka
Když jsem o několik týdnů listovala v kalendáři a snažila se dopočítat, kdy by mi měly přijít nemilé červené dny, málem mi vypadly oči z důlku. Rychle jsem běžela pro těhotenský test. Naše překrásná promilovaná noc nám přinesla Rozárku. Teď je naší holčičce osm měsíců. Já ale místo nekonečné lásky cítím jen výčitky.
Rozárka přišla na svět bez komplikací. Jakmile se ale poprvé nadechla, začala křičet. Jistě miminka pláčou, ale ona křičet prakticky nepřestala. Řvala tak intenzivně, že jsem ještě na porodním sále dostala ohromnou zimnici a asistentka ji musela odnést. Naše první společné chvilky proběhly až o pár hodin později.
Nesly se však v podobném duchu. Róza křičela, já se ji snažila bez úspěchu utišit. Mezitím jsme trénovaly kojení, které, jak vás asi nepřekvapí, nešlo. Zkoušela jsem všechno. Protože přece „každá máma může kojit.“ Slýchala jsem od tchyně i od své první laktační poradkyně, kterou jsem si zaplatila. Kojení se ale stále nedařilo a já uvězněná mezi neúspěšnými pokusy, mytím a vyvařováním lahviček, odstříkáváním mléka, jsem začala pomalu ale jistě ten malý uzlíček odmítat. Spánkový deficit jsem přestala řešit, usínala jsem i ve stoje.
Může si za to sama
Prvotní měsíce vyčerpání a neustálých rad okolí prohlubovalo propast mezi mnou a mou dcerkou. Její řev mi drásá uši, probouzím se s křečemi v břiše, co nám přinese další den. Mám pocit, že má na mě averzi. Neutiší se v mé náručí, naopak to vypadá, jako by ji má přítomnost popouzela. Když přijde manžel večer z práce, vezme si ji k sobě, je jako andílek. Mrzí mě, že on pak nechápe, proč si vlastně neustále stěžuji.
Já ale svou dceru nemám ráda. Stydím se za to, ale ten ohňostroj emocí se poněkud zvrtnul. Často přemýšlím, že jsme neměli pokoušet osud a nechat to být. Snažím se být dobrá máma a zamilovat se do Rozárky, vždyť je to dar. Jenže ona mě nechce. Za to, že o lásce k ní pochybuji, si vlastně může sama.
Text čtenářky byl redakčně upraven.