Nejtěžší to měly děti a ženy, kterým zemřel živitel rodiny. Matky měly malou šanci, že se znovu vdají. Často tak pracovaly „od nevidím, do nevidím", starší děti se musely starat o ty mladší a od 14. roku pomáhat s vyděláváním peněz. Pokud žena nebyla schopná vlastní děti uživit, mohla je poslat do sirotčince nebo se jich ujala zámožnější rodina.

O sirotky se měla starat domovská obec. Ta rozhodovala, jaká péče bude dítěti poskytnuta. Mohla ho svěřit do trvalé pěstounské péče, ubytovat v pastoušce a postupně ho přidělovat rodinám v obci nebo ho dát do dětského domova. Nejčastěji se přistupovalo k první a druhé možnosti.

Sirotčince 19. století

Ve středověku a na počátku novověku provozovala sirotčince církev. O děti se starali řeholnice a řeholníci. Po reformách, které zavedl v 80. letech 18. století Josef II., za ně zodpovídaly obecní a městské samosprávy. Instituce byly silně závislé na milodarech a přebytcích ze státních statků. Neúroda nebo válečný konflikt tak často zasáhl i opuštěné děti. Dalším problémem byla vysoká úmrtnost kvůli pravidelnému výskytu infekčních nemocí. Ještě v 18. století se dospělosti dožívalo jen kolem 5 % chovanců.

Prvním úředním počinem bylo přijetí dítěte do instituce. Nejdřív musela být poslána žádost na magistrát, poté bylo sirotkovi přiděleno jednací číslo a podrobil se lékařské prohlídce. Následně byl poslán do nového domova.

Den v sirotčinci začínal již za brzkého rána. V létě starší děti vstávali v 5 hodin, malé o půl šesté ráno. V zimě si mohli o hodinu přispat. Po probuzení měli půl hodiny na hygienu. Následovala modlitba, snídaně a škola. V poledne se podával oběd. Po něm byla hodina odpočinku. Od čtyř do šesti se dívky učily ručním pracím, chlapci kutili v dílnách. Až do osmi hodin večer si děti mohly hrát nebo se jít projít do města. Po večeři, kolem devíti hodin se šlo do postele. Starší se museli také starat o ty menší. Pomáhali jim s převlékáním a dalšími potřebami.

Ve věku čtrnácti až patnácti let byli chlapci posílání do učení dle vlastního výběru. To trvalo pět až šest let. Po dokončení praxe dostali nové šaty a peníze na cestu na zkušenou. Dívky byly ve stejném věku dávány do služby. Jejich posledním příspěvkem bylo věno ve výši 30 zlatých.

Tvrdá práce a výcvik

Od 18. století také vznikaly instituce, jež spravovaly zájmová sdružení nebo jednotlivci. Například v roce 1764 byl zřízen sirotčinec v Litvínově, do kterého bylo hrabětem Emanuelem z Waldsteina umístěno 12 dětí, o něž se předtím staral špitál v Doksech. V tomto „Waisenhausu" byly sirotci ubytováni a zaměstnáni v textilní manufaktuře. Hrabě určoval, jaké práce mají vykonávat.

Existovaly i zvláštní vojenské sirotčí ústavy, které přijímaly především chlapce. Jejich účelem bylo vychovat budoucí profesionální vojáky. Branci byli od malička školení bojovníci. Kvůli absenci rodiny byli připravováni splnit jakýkoli úkol a být kdykoli k dispozici. Tento model zneužívání osiřelých chlapců byl zaveden ve Francii Ludvíkem XIV..Chovanci od raného dětství počítali, že budou vystaveni smrti nebo zmrzačení.

Zdroj: Youtube

Cílem všech sirotčinců bylo připravit osiřelé jedince na reálný život. Součástí jejich politiky bylo také předat co nejvíce vlastních chovanců do pěstounské péče. Náhradní rodiče dostávali za dítě do deseti let dva zlaté, do patnácti let jeden zlatý peníz. Počítalo se, že starší jedinci již budou s chodem domácnosti pomáhat. Když sirotek onemocněl, byl vrácen do ústavu, kde byl ošetřen. Úmrtí se hlásilo faráři. Čtyřikrát ročně byly náhradní rodiny kontrolovány.

Zdroj:

www.is.muni.cz, www.stoplusjednicka.cz