S bizarním "skleněným klamem" se v dnešní době až na pár výjimek nesetkáváme. V 60. letech minulého století se vyprávěl příběh o mladém muži, kterému se po pozření drogy LSD nepodařilo vrátit do normálního psychického stavu a do konce života si o sobě myslel, že je skleničkou plnou pomerančového džusu. Zdráhal se ulehnout do postele, protože se bál, že se rozlije, a snažil se ubránit spánku, aby ho někdo nevypil. Historka je nejspíš smyšlená, avšak fenomén skleněného klamu v dřívějších dobách skutečně existoval.
Skleněný král
Bludem tohoto typu trpěl například francouzský král Karel VI. (1368 - 1422), jehož duševní zdraví bylo celkově silně podlomené. Během jednoho lovu například pobil čtyři muže z vlastní družiny, protože se ho zmocnil náhlý pocit, že je obklopen nepřáteli.
Karel VI. zvaný Šílený
Karel VI. tedy nebyl vždy zcela při smyslech. Mezi jeho utkvělé představy patřilo i přesvědčení, že má skleněné tělo a každý otřes by ho mohl rozbít. Nosil proto speciálně vyztužené oblečení, které jeho křehkou fyzickou schránku dostatečně ochránilo.
Na podivnou nemoc svérázný lék
Na přelomu 16. a 17. století se dva královští lékaři zabývali případem jistého šlechtice, jenž se o sobě domníval, že je skleněnou vázou, a spal výhradně na měkké slámě. Lékaři se ho neúspěšně snažili léčit všemi možnými způsoby, až jednoho z nich napadlo zapálit slámu pod jeho tělem, utéct a zamknout dveře. Když šlechtic začal zoufale bušit na dveře, doktor mu prý suše řekl: "Proč tak vyvádíte? Vždyť jste váza! A sklo přeci nehoří!" V dnešních ústavech by taková svérázná léčebná metoda asi neprošla, nicméně v případě daného šlechtice skutečně zabrala.
Podobných zpráv se z minulých dob dochovalo překvapivě velké množství. V průběhu 19. století pak skleněný klam už nebyl až tak častý, až se zcela vytratil.
Skleněný blud byl rozšířen zejména ve středověku.
Zůstává záhadou, proč se blud o skleněném těle rozšířil zrovna ve středověku a raném novověku. Není bez zajímavosti, že tehdejší literatura často přirovnávala lidské tělo ke křehké nádobě a pojem "sklo" používala jako metaforu pro fyzickou i psychickou zranitelnost. Kdo měl tenkou kůži nebo slabou výdrž, od okolí se dočkal posměšků, že je vyroben "ze skla". Odtud mohl být jen krůček k tomu, aby si obzvláště zranitelní a psychicky nevyrovnaní jedinci položili otázku: A co když jsem skutečně skleněný?
V současném světě už sklo tolik nefascinuje, a tak se bludy dnešních pacientů odvíjejí spíš od konspiračních teorií a vyspělé techniky; zaznamenaným typem depersonalizace je například pocit, že je člověk robotem či strojem. Naštěstí však jde o velmi vzácné případy.
Zdroje: https://www.psychologytoday.com/, https://www.history.com/
