V průběhu 14. a 15. století přibývalo v českých zemích světských elementárních škol, které nebyly závislé na církvi a vyučovalo se v nich v mateřském jazyce. Vedle toho existovaly školy latinské, kde se děti učili kromě čtení a počtů také náboženství a latinskou gramatiku. Na elementární školu mohl žák navázat školou partikulární, kde se už hovořilo výhradně latinsky. Z tohoto vyššího stupně pak žáci odcházeli na univerzity nebo oblékali kněžské roucho.
Ve srovnání s Evropou byla síť českých škol ve vrcholném středověku velmi hustá, dokonce i Martin Luther ji dával celé Svaté říši římské za vzor. Školy vznikaly nejen ve městech, ale i při některých vesnicích, což bylo ve své době poměrně neobvyklé. Po roce 1400 dokonce pocházela až čtvrtina univerzitních studentů z vesnic.
Školní docházka ovšem nebyla žádný med. Začínalo se už v šest hodin ráno. Učitel časně vzbudil přespolní žáky, kteří ve škole přespávali stejně jako on, roztopil v kamnech, a hned psal na tabuli písmena. Ti, kdo se už naučili číst, mohli začít zkoušet psát na voskovou tabulku. Počítalo se s pomocí prstů, starší děti se dozvídaly i něco z dějepisu a geometrie. Znalosti memorovaly tak, že opakovaly po učiteli.
Na vyšší škole byla stěžejním předmětem latina. Žáci nesměli v rodné řeči mluvit ani mezi sebou. Důsledně se dbalo na kázeň. Zlobivci dostávali potupné "signum" v podobě slaměného věnce nebo tabulky se směšným nápisem, kterou si museli pověsit na krk, a na konci vyučování je čekal výprask.
Rákoska patřila k základnímu vybavení učitele až do roku 1870, kdy byly tělesné tresty ve školách zákonem zakázány.
