Na výstavách mučicích nástrojů se setkáváme s důmyslnými vynálezy speciálně sestrojenými tak, aby oběti způsobily co největší bolest, či dokonce hrůznou, pomalou smrt. Dobrá polovina z nich se však ve skutečnosti využívala jen zřídka, nebo dokonce vůbec. V pramenech například nenacházíme jedinou zmínku o tom, že by byl někdy někdo zavřen do železné panny. Zato takový skřipec dosáhl ve vrcholném středověku nebývalé popularity.

V jednoduchosti bývá nejen krása, ale také praktičnost. Na skřipci neboli žebříku nebylo nic vyumělkovaného, zpočátku šlo opravdu o prostou žebříkovitou konstrukci, ke které se mučený připoutal a jeho tělo se natahovalo pomocí závaží. Později byl skřipec doplněn o mechanismus v podobě rohatky a vratidla, jehož otáčením se utahovaly provazy přivázané ke končetinám vyslýchaného. Zařízení nebožákovi natahovalo vazy a mohlo je i zpřetrhat. Nakonec došlo k vykloubení ramen i kolen. Bolest byla natolik nesnesitelná, že se oběť přiznávala i k činům, které nikdy nespáchala.

Skřipec byl běžně využíván jak v čarodějnických procesech, tak při vyšetřování kriminálních případů. Vrazi a nenapravitelní lupiči byli podrobováni mučení i přesto, že se k činům přiznali a čekala je šibenice. Šlo v podstatě o rutinní proceduru vykonávanou před popravou pro případ, že by odsouzenec mohl pod nátlakem bolesti prozradit další okolnosti svých zločinů nebo jména kompliců.

Není jasné, kde a kdy se skřipec poprvé objevil, jisté ale je, že ho znalo už antické Řecko. V roce 356 př. Kr. byl na něm mučen jistý Herostratus, který údajně zapálil chrám Artemidy, jeden z tehdejších sedmi divů světa. O 28 let později pak Alexandr Veliký nechal natáhnout na skřipec svého dvorního historika, jehož obvinil ze spiknutí.

Ve středověké Evropě se skřipec začal hojně využívat v 15. století a brzy se bez něj neobešla žádná městská mučírna. Na špici nejužívanějších mučicích zařízení se udržel přes tři sta let, než byla tortura zákonem zrušena.