Slávka Budínová neměla v dětství moc na vybranou. Přestože ji díky matce Albě lákalo hraní v divadlech, byl to otec, kdo rozbil její sny a požadoval po své dceři obyčejnou kariéru. Nezbývalo jí nic jiného než svého tátu poslechnout a začít studovat "normální" obor.

Strastiplná cesta za slávou


První a jedinou volbou pro Slávku byla obchodní akademie. S rozsáhlou znalostí ekonomiky a účetnictví se uplatní téměř všude a bude mít stabilní kariéru, přesně jak si to otec přál. Ale zatímco pilně studovala, nevzdala se svých představ o životě a tajně navštěvovala soukromé hodiny herectví u herečky Marie Rýdlové. Mezi oběma vzniklo pevné pouto, jež Slávce pomohlo vyhnout se tomu nejhoršímu.

Po příchodu druhé světové války zavřeli Němci v Protektorátu všechny školy. Pro Slávku to znamenalo buď pracovat v nucených táborech, nebo se ukrývat, dokud válka neskončí, jestli vůbec. Nakonec to byla paní Rýdlová, kdo ji zachránil před smutným osudem, a nabídla jí místo elévky v Ostravském divadle. Vyjma herectví se za burácení válečných letadel věnovala baletu, opeře a operetě, byla členkou operního souboru a dostávala za to 800 Kč měsíčně.

Slávka tápala a režiséři ji s tím příliš nepomáhali. Po pěti letech byla z Ostravského divadla propuštěna pro neschopnost, a uchýlila se do Pardubic. Tam ji po třech letech práce propustili pro nedostatek talentu. Zarmoucená herečka se přesunula do Olomouce a na deset let se zabydlela v tamním divadle.

Role, které dostávala, jí nic neříkaly. Věděla, že má rozhodně na víc, jenže režiséři ji pořád podstrkovali samé naivní husičky, na něž si po skončení představení divák ani nevzpomene a nezanechají na něm žádný dojem. Ale trpěla a doufala, že se situace brzo změní. Nakonec první krůčky musela udělat ona sama, a z divadla odešla.

Z divadla na plátna a televizní obrazovky


Koncem 50. let se objevila v malých filmových rolích v počinech Anna Proletářka a Povodeň. V 60. letech pak zaparkovala v Divadle E. F. Buriana a konečně se dočkala kýženého uznání a opravdových rolí. Její hvězda stoupala a doputovala až do důležitých míst zábavního průmyslu; Slávce na stole přistály první větší filmové nabídky.

Mezi nejznámější filmové role začínající kariéry patří provazochodkyně Marie z Lidé z Maringotek, Seidová z Případ pro začínajícího kata, Janíková z Vražda v hotelu Excelsior, nebo - pravděpodobně nejpamátnější - paní Pavelková z filmu Můj brácha má prima bráchu.

Slávka byla herečka s velkým H, ale stále necítila, že role, které sehrála, mohla označit jako vrchol své kariéry. To se změnilo až s televizí. Za opravdový vrchol dnes každý znalý divák bere její roli Valentýnky Neodbylové v seriálu Sňatky z rozumu nebo Matu Hari ve stejnojmenném filmu.

V roce 1977 se věčně svobodná dáma rozhoupala ke sňatku a vzala si režiséra Iva Tomana, s nímž natáčela v Mongolsku film Ve znamení Tyrkysové hory.

Poslední vzplanutí


S osmdesátými a devadesátými lety bylo pro Slávku rolí jako šafránů. Zahrála si v pár počinech, které ovšem nestály ani za zmínku. Na téměř zapomenutou herečku si nakonec vzpomněl režisér Jan Svěrák a obsadil ji do svého filmu Kolja. A pak to opět šlo od desíti k pěti.

S úmrtím manžela v roce 1994 začala pít. Kariéru pověsila na hřebík, neviděla v hraní už žádný smysl. Sice se občas někdo ozval s televizní nabídkou, Slávka ho (většinou) slušně odmítla. S ubíhajícími lety ve svém domě v Klárově těžce onemocněla. Představa nemocniční pachuti 24 hodin denně se jí příčila, chtěla dožít své dny na místě, kde se cítí dobře. Krátce před smrtí ovšem dala na své nešťastné příbuzné a hospitalizovala se v nemocnici. Tam 31. července 2002 ve svých 78 letech zemřela.