Osobní hygiena v dnešním slova smyslu ve středověku prakticky neexistovala, ale bylo to velice normální, tudíž se to nikomu nezdálo divné. Rozdíly byly mezi šlechtou a prostými lidmi, mezi městem a vesnicí. Přestože ale panuje obecné přesvědčení, jak strašné to s hygienou bylo, skutečnost je mnohem méně děsivá. Nejhorší to ale bylo paradoxně u šlechticů. O „hygienu“ se nezajímali, takže jejich sluhové to neměli jednoduché.

Zdroj: Youtube

Povědomí, nebo nevědomí?

I ve středověku měli lidé základní tušení o tom, co to je hygiena a základních zásadách, jak ji dodržovat. Podmínky ale byly s dneškem nesrovnatelné a mnohdy ani nebylo možné se k vodě dostat, o koupeli ani nemluvě.

Jisté hygienické zásady si ale lidé již osvojili. „Nechceš-li mít děravé nebo vyžrané zuby, čisti je kdykoliv ráno broskvovým dřevem. Jiní třou zuby dřevem z aloe smíšeným se solí. To se spolu utře, přeseje a dá na klůcek. To totiž bělí a čistí zuby,“ dokazuje zájem o hygienu Albík z Uničova píše ve svém receptáři.

Pojďme se na ně podívat, a skončeme u toho, jak si hygienu představovala šlechta. Není se tedy čemu divit, že vynález jakýchsi parfémů, které na dvoře alespoň přebily tělesné pachy, byl vítanou změnou.

Náboženské tradice

Čistota těla měla hodně co dělat s náboženstvím. Lidé si například myli i ruce během jídla tzv. akvamanilí, což souviselo s křesťanskou symbolikou mytí rukou, která odkazovala na poslední večeři Páně. Ač tyto konvičky začaly na královském dvoře, postupně se rozšířily i na stoly nižší šlechty a měšťanstva.

Bylo jasné, že suché záchody by se měly hloubit dostatečně daleko od zdroje pitné vody, tedy studny. Ve skutečnosti ale byla voda často infikována bakteriemi z fekálií, takže tyfus se vyskytoval velmi často. Zdroje vody byly velmi omezené, takže si lidé zvykli s ní šetřit. Koupele prakticky neexistovaly, protože pro vodu měli lidé důležitější využití. Navíc lidé neměli skoro žádný volný čas, takže na hygienu si jej udělali jen tehdy, když nepracovali, a to bylo zřídkakdy.

Jedna koupel byla půldenní práce

Šlechta na tom byla o poznání lépe což však neznamená, že nějaká pravidla striktně dodržovala. Od toho bylo přece služebnictvo, které vždy přiběhlo, aby králi lázeň připravilo. A že to byla dřina – služebníci museli tahat ručně ohřátou vodu do lázně. Voda se ohřívala v kotlích, takže byla obrovská práce vodu nanosit dostatečně rychle, o její váze ani nemluvě.

Jakási hygiena souvisela hlavně s jídlem. Šlechtici jedli dvakrát denně, obžerství bylo kritizováno.

Za jistý druh „hygieny“ lze používat i míchání různých očistných lektvarů, které mohly sloužit k ochraně a očistě těla zevnitř. Byliny se užívaly ve formě nálevů (čajů), odvarů, léčivých vín, bylinných koupelí, obkladů a mastí.

A pokud si už některý panovník „vanu“ či spíše lázeň dopřál, bylo to zejména k provozování milostných hrátek spíše než k očistě těla. Tradovalo se totiž, že koupele zapařují mozek, což není dobré.

Král slunce, nebo zápachu?

O zápachu na dvoře Ludvíka XIV., krále Slunce, panujícího do roku 1715, toho bylo napsáno stohy. Ač versailleský dvůr vystupoval takřka pompézně, hygiena zde byla až děsivá. Stísněné příbytky, hrozivé sanitární poměry, málo tepla, spousta špíny i větrné a nezdravé okolí. Na stavbu zámku a jeho vybavení přitom král neváhal za své vlády utratit přibližně tři státní rozpočty.

I když možnost komunikovat s králem byla výsadou pouze pár vyvolených, přinášela i nepředpokládané obtíže. Poměrně zábavnou historkou je, že králův lékař Ludvíkovi poradil, aby si místo jednoho bolavého zubu, který ho trápil, nechal raději vytrhat i všechny zdravé jako prevenci. Při operaci lékař zlomil králi spodní čelist a vytrhl část patra. Spodní čelist mu sice později zase srostla, ale v patru zůstala díra. Sledovat tedy krále například při pití či jídle coby jeho služebnictvo, nebyl zrovna kultivovaný pohled.

A co bylo ještě strašlivější, že Ludvík XIV. nepoužíval vidličku. Jídlem se přitom cpal, mu v ústní dutině postupně hnily větší kusy stravy, které vydávaly příšerný zápach, jenž král šířil kolem sebe, kudy chodil. Navíc měl problémy se zažíváním – jak by ne, nemohl kousat a nechal si připravovat vybrané lahůdky, takže se k pachu tlející potravy přidávaly i další problémy spojené se špatným trávením.

Versailles – jedna velká žumpa

Pompézní zámek je dnes jednou z nejnavštěvovanějších památek Francie. Kdo by si pomyslel, že v době nejslavnějšího krále bylo peklo se zde pohybovat. Král totiž navíc vykonával velkou potřebu veřejně, například i při audiencích a jednáních, k čemuž mu sloužilo speciální záchodové křeslo.

Záchody zde neexistovaly, stejně jako odpadní systém., jehož se Versailles dočkal až v 18. století. Kam tedy chodilo „na záchod“ služebnictvo? Od toho zde byly společné latríny, jakási dvojsedátka, která neznala dělení podle pohlaví. Nacházela se v suterénech palácových budov vedle veřejných schodišť, a to kvůli větrání. Proto si návštěvníci zámku ulevovali na chodbách.

Zdroj: Youtube

No, řekněte, nebyla to pohádka? Jak je vidno, být například služebníkem na svoře krále Slunce rozhodně nebyla procházka za červánků zapadajícího slunce. Možná spíše zapáchajícího Slunce…


Zdroje:

zoommagazin.iprima.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.stoplusjednicka.cz