Starý Slovan umírá

Ztráta blízkého či milovaného člověka bolí v každém století. Nejinak tomu bylo zcela jistě i u našich slovanských předků. Rozhodně nechci tvrdit, že se radovali, že jim někdo umřel, ale smrt vnímali jako „radostnou a šťastnou“ pro samotného zesnulého, protože v tu chvíli odcházel k bohům – do posledního období života a přáli mu tam vše dobré a krásné. Mrtvého umyli, oblékli do svátečních nejdražších šatů, okrášlili šperky. Poté ho položili na stůl, ruce mu složili na hruď, k prstu pravé ruky přivázali měděný drátek, druhý konec zapustili do nádoby s hlínou, aby byl navždy spjat se zemí, s pozůstalými. Přikryli ho bílým plátnem a ponechali s čarodějem, který se s ním za všechny pozůstalé loučil modlitbami. Třetího dne byl nebožtík vynesen z domu nohama napřed, což znamenalo, že odchází sám.

Pohřeb žehem

Pohanští Slované uctívali oheň. Byl symbolem očisty těla i duše. Jen oheň mohl zbavit duši všeho zla, které mohla přijmout během posmrtného života. Ohněm očištěná duše odcházela blažená a božsky čistá. Také věřili, že duše nemůže opustit tělo, pokud se zcela nerozpadne v prach. Své mrtvé spalovali na hranici z polen posvátných stromů, břízy nebo dubu. Někdy se ostatky, především ve vznešenějších rodinách, spalovaly v dřevěných loďkách a nechaly plout po řece. Celý pohřební rituál probíhal při západu slunce. Na odchod do jiného světa dávali nebožtíkovi vše, co může potřebovat a co měl rád. Byly to věci z domácnosti i osobní předměty, šperky, amulety i jídlo. Pokud byl bojovník, dostal své zbraně, řemeslník odcházel se svým nářadím. V ohni skončili i zvířecí mazlíčci zesnulého, pokud žádné neměl, pak nějaké domácí zvíře, slepice, husa, kachna. Někdy prý dokonce i manželka, zda to bylo přání zesnulého, či o tom rozhodl stařešina, těžko říct, ale věřme, že pohřební obřad byl skutečně očistný a živé bytosti nebyly krutě obětovány zaživa.

Pohřební veselice

Slované věřili, že je duše hmotná, že může jíst, pít, hýbat se, a než odejde „onam“, stále potřebuje jídlo a pití. Pohřební obřad byl proto doprovázen velkou hostinou už v místě žehu. Jedlo se, pilo a zpívalo. K uctění památky se pak po pohřbu dál pořádaly velké hostiny. Takové „radosti až do rána“, na kterých se tančilo a zpívalo, pořádaly soutěže a bojové hry a to nejméně dvanáct dní. Jsou zaznamenána i delší období. Některé kmeny věřily, že duše opouští svět lidí až čtyřicátý den! Ten den pozůstalí položili na místo duše zemřelého, třeba kde rád odpočíval, chléb a vodu a touto prostou stravou mu dali najevo, že je čas odebrat se na onen svět a dále „nejíst chleba živých, ale pustit se do jídla mrtvých“. Nutno dodat, že pohřební oslavy doprovázely i rituální písně, které pomáhaly pozůstalým překonat bolest a žít dál.

Konec

Ihned poté, kdy hranice vyhasla, byl popel sesbírán a uložen do keramické urny. Ale až po oslavách byla urna umístěna do dřevěné schránky na kůlu, v pozdějších dobách do mohyl v okolí osad, „hřbitovů“, které obvykle ležely za řekou nebo u jezera. Voda byla přirozenou ochranou před dušemi, které by mohly obtěžovat živé. Urny bývaly zakopány i před prahem obydlí, aby ho duše zemřelých chránila. Staří Slované pohřbívali i do země, ale především jen chudé a nemajetné. Ti byli pohřbeni v poloze lidského plodu, jako symbol nového zrození. I při tomto pohřbu plály ohně.

Staří Slované věřili ve své vlastní Bohy. S příchodem křesťanství se pohřbívalo už jen do země, církev naopak žeh zakázala. Pohřeb se stal záležitostí smuteční a v určitých dobách na něm nechyběli povolané plačky a truchlící.

Zdroje: www.ikoktejl.cz, www.slavorum.org, culture.pl