V polovině 6. století vyjádřil východořímský kronikář Jordanés obavu z nového národa, který zabral rozsáhlá území ve střední a východní Evropě. Z jeho kmenů jmenoval jako nejvýraznější Sklaveny a Anty, přičemž si postěžoval na jejich nekulturnost - k životu jim stačily lesy a bažiny, místo aby stavěli města. Navíc šlo o pohany, kteří nehodlali jen tak přestoupit na křesťanství. Z pohledu Římanů šlo zkrátka o problémové a nepřizpůsobivé imigranty.
Co bylo horší, tito přistěhovalci v poměrně krátké době obsadili rozsáhlá území. Po bojích s kočovnými Avary a Byzancí pak v 7. století utvořili jednotnou Sámovu říši, která se sice zřejmě po smrti sjednotitele Sáma zase rozpadla, nicméně vybudovaná hradiště se udržela a vzkvétala i nadále.
Sklavenové neboli Slované zkrátka přišli, roztáhli se, kde je napadlo, a už je nikdo nevyhnal. To by vcelku odpovídalo scénáři líčenému Velkopolskou kronikou ze 13. století, podle něhož bratři Čech, Lech a Rus kdysi odešli z rodné Panonie, aby pro své kmeny našli nové místo k životu. Příchod Čechů k Řípu ale rozhodně nebyl tak romantický, jak ho později vylíčil Jirásek ve Starých pověstech českých.
(Zdroj: Michal Téra, Etnogeneze Slovanů: staré a nové otázky a spory
Příchod Čechů na Říp se zřejmě neobešel bez bojů.
Předně, střední Evropa v 6. století rozhodně nebyla neobydlenou krajinou. Dokážeme si představit, že původní germánské kmeny nepřijaly Slovany s otevřenou náručí a zemi medem, mlékem a strdím oplývající jim nepředaly v míru. Podle bioarcheologa Jaromíra Beneše Češi na území pronikli vojensky a Germány si podmanili podobně, jako dříve Germáni ovládli Kelty. Původní populace přitom nebyla nahrazena druhou, vyměnily se jen elity. Obyvatelstvo se smísilo a dále žilo pod nadvládou slovanských vůdců.
(Zdroj: www.idnes.cz/technet/veda, srpen 2020)
Pokud Slované dosáhli stejného úspěchu i na území Polska a západního Ruska, mohlo by to vysvětlit záhadu, proč jich najednou bylo v Evropě takové množství. Ovládnuté kmeny se musely přizpůsobit jejich kultuře a přijmout jejich jazyk i náboženství, čímž se slovanské řady okamžitě mohutně rozrostly.
Musíme připomenout, že jde stále jen o hypotézu, která dosud nebyla oficiálně přijata. Nahrávají jí ale nejen archeologické nálezy, nýbrž i genetický výzkum. Díky němu se totiž ukazuje, že dnes žijící Slovany spojuje spíše podobný jazyk a kultura, než že by byli spojeni geny.
Socha boha Peruna v Kyjevě
Analýza DNA naznačuje, že slovanské populace jsou vždy geneticky bližší sousedním neslovanským národům než geograficky vzdáleným národům slovanským. Poláci a Lužičtí Srbové jsou tak blízcí Ukrajincům a Bělorusům, obyvatelé severního Ruska vykazují podobné geny jako baltské národy, zatímco mezi Čechy se vyskytuje notná dávka genů germánských. Pestrou genetickou směsici najdeme také na Balkáně.
"Genetika slovanských populací převážně odráží genetické složení populací předslovanských a jen slabě se shoduje s mapou slovanských jazyků," uvádí archeolog John Mallory se svými ruskými kolegy.
(Zdroj: historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/co-hovori-genetika-o-povode-slovanov)
Znamená to tedy, že ačkoli jako Slované hovoříme podobnou řečí a zahováváme si podobné kulturní tradice, geneticky spojeni zase tak nejsme. A přestože slovanské kmeny zřejmě na přelomu 5. a 6. století opravdu přitáhly do východní Evropy z blíže neurčené pravlasti, původní obyvatelstvo odtud nevytlačily. Naopak se s ním smísily a vnutily mu vlastní jazyk a kulturu. Tím vznikly nové národy, které se dnes svorně nazývají slovanské, i když je spojují jen společné rysy jazyka, nikoli geny.
