Slovenské národní povstání si komunisté přivlastnili, jeho iniciátory ale nebyli

K Slovenskému národnímu povstání se připojila i skupina protektorátních četníků z Ostravy, z nichž velká část padla anebo byla v zajetí popravena.

K Slovenskému národnímu povstání se připojila i skupina protektorátních četníků z Ostravy, z nichž velká část padla anebo byla v zajetí popravena.

Foto: Archiv

V 80. letech se v tehdejším Československu říkal vtip: "Co byla druhá světová válka? Nepodstatná epizoda ve Slovenském národním povstání." Byla to spontánní reakce na masivní propagandu, která ozbrojené vystoupení Slováků v minulém režimu každoročně provázela, přičemž zdůrazňovala význam partyzánů a vedoucí úlohu komunistů v čele s Gustávem Husákem. Ani jedno ale úplně neodpovídá realitě.

Ráno 30. srpna svolal velitel povstání Golian, jenž byl dnem jeho zahájení povýšen do hodnosti plukovníka, poradu všech důstojníků a oznámil jim, že od tohoto okamžiku je Slovensko ve válce s Německem a že všechny jednotky slovenské armády se od nynějška považují za jednotky 1. československé armády. Všechny stávající slovenské předpisy a nařízení byly zrušeny a mužstvo muselo složit novou přísahu. Rozhlas v Bánské Bystrici vysílal od začátku povstání zprávy, které byly zachyceny nejen na celém Slovensku, ale i v Londýně a v Moskvě. Povstání slovenského lidu definitivně začalo.

Povstání se neudrželo

Povstání vůči mohutné přesile trvalo téměř dva měsíce za neustálého zmenšování povstaleckého svobodného území. Až do poloviny října se povstalci celkem úspěšně bránili německé agresi. Dne 6. října 1944 se podařilo po nesmírně těžkém boji překonat sovětské armádě a 1. československému armádnímu sboru v Dukelském průsmyku hranice Slovenska, bohužel bez šance na hlubší postup a účinnou pomoc povstání. Týž den odletěla ze Sovětského svazu do Banské Bystrice na pomoc povstání část 2. československé paradesantní brigády spolu se zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území Rudolfem Viestem, který se stal po Golianovi velitelem 1. československé armády na Slovensku a též předsedou Rady na obranu Slovenska.

Hladký průchod Dukelským průmyskem měly původně zajistit dvě divize východoslovenské armády v počtu víc než 30 tisíc vojáků. Jejich velitelé však nebyli v otázce podpory povstání jednotní a celý plán úplně ztroskotal 2. září poté, co obě divize téměř kompletně odzbrojila německá jednotka Heinrici společně s 24. tankovým sborem. Celkem bylo zajato asi 22 tisíc slovenských vojáků. Jen zhruba 1500 vojáků přešlo do hor a později se přidalo k povstaleckým vojskům.

Vůdce nacistických jednotek SS Heinrich Himmler. (Snímek z roku 1942)

Před 73 lety zemřel Heinrich Himmler, nejurputnější propagátor čisté Třetí říše

Problémem povstání byla od samého začátku nedostatečná koordinace akcí mezi armádou a partyzány, která vedla ke zbytečným ztrátám. Partyzáni se také na povstaleckém území dopouštěli násilí na civilním obyvatelstvu. Členové 1. československé partyzánské brigády M. R. Štefánika zavraždili 17. září poblíž Zvolena jedenáct lidí, za což byli povstaleckými orgány popraveni tři muži. U obce Sklené postříleli příslušníci 1. čs partyzánské brigády J. V. Stalina 21. září 187 místních obyvatel německé národnosti. Po porážce povstání posloužily tyto akce jako záminka pro německé represálie.

V polovině října 1944 pak Němci uskutečnili v sousedním Maďarsku puč, při němž sesadili regenta Horthyho a nahradili jej Férencem Szálasim. Přes maďarsko-slovenskou hranici přešla díky tomu 19. října 1944 německá armáda a zahájila útok i od jihu. Němci také odzbrojili slovenskou armádu na západě Slovenska. 

Dne 25. října 1944 muselo předsednictvo Slovenské národní rady i vojenské velení ustoupit z ohrožené Banské Bystrice do Donoval. O dva dny později Banská Bystrica padla. Téhož dne rozhodlo velení povstání o přechodu od frontálního boje k ústupové partyzánské válce, při níž přestalo existovat povstalecké území. Členové Slovenské národní rady se stáhli do hor.

Za svou činnost si Jaromír Klika vysloužil řadu ocenění, mimo jiné také Československý válečný kříž.

Mladí skauti pomáhali osvobozovat Prahu, v bojích s Němci získávali zbraně

Dne 3. listopadu byli zradou zajati velitelé povstání Rudolf Viest a Ján Golian, kteří byli odvezeni do Německa a tam popraveni. Jednotky, které ustoupily do hor, měly málo zbraní, munice a potravin a nebyly vybaveny zimním oblečením, což je z velké části vyřadilo z dalších bojů. Některé partyzánské skupiny však vedly boje s Němci prakticky celou zimu a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska. 

Po porážce povstání nastala na Slovensku vláda teroru. Kvůli spolupráci s partyzány nebo účasti v povstání vypálili nacisté řadu vesnic, muži byli popravováni nebo posíláni do koncentračních táborů. Symbolem tohoto vraždění se staly masové popravy v obci Kremnička u Banské Bystrice, kde bylo od listopadu 1944 do března 1945 zavražděno více než 700 osob (vedle vojáků a partyzánů šlo i o Židy a ženy s dětmi) a v obci Nemecká, kde byli u místní vápenky masově popravováni členové odbojového hnutí včetně těch, kteří byli jen podezřelí. Na obou těchto válečných zločinech se bohužel podíleli i někteří příslušníci slovenského národa, konkrétně příslušníci 5. polní roty Hlinkovy gardy pod velením Slováka Jozefa Nemsily a příslušníci pohotovostních oddílů z Považské Bystrice.

Mělo to smysl?

Slovenské národní povstání bylo sice poraženo, svůj hlavní cíl - změnit náhled spojeneckých mocností na Slovensko - však dokázalo díky svému rozsahu a intenzitě splnit. Slovensko tak bylo zařazeno mezi vítězné státy druhé světové války, čehož mohla československá vláda využít při jednání o poválečné obnově Československa. 

Kromě Slováků v něm bojovalo také přibližně dva tisíce Čechů, a dále Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další, což přispělo k mezinárodnímu ohlasu tohoto největšího ozbrojeného vystoupení slovenského národa.

Vypálená obec Javoříčko byla po válce znovu postavena

Vyvraždění Javoříčka: Němci se krvavě pomstili za čin opilého partyzána

Za minulého režimu se stalo Slovenské národní povstání díky účasti komunistů v Slovenské národní radě "výkladní skříní" při líčení protifašistického odboje, přičemž účast komunistů byla oproti činnosti občanského bloku a proti vojenskému velení povstání výrazně zveličována. Povstání bylo prezentováno především jako čin komunistických politiků, nikoli vojáků. "Jedna bestiální a zvrhlá totalita si symbol vzpoury proti totalitě jiné vepsala do štítu jako vlastní demokratickou tradici," komentoval to po listopadu 1989 slovenský novinář Peter Schutz v tehdeším deníku Denní telegraf. 

V souvislosti s rozdělením Československa v první polovině 90. let však přibylo na Slovensku hlasů, které označovaly povstání za zradu slovenské státnosti a úderem proti slovenské suverenitě. Tyto hlasy se ozývají ve slovenské politice dodnes (reprezentantem takového postoje je například slovenský nacionalistický politik Marian Kotleba), na druhé straně však řada Slováků i představitelů slovenské politické reprezentace oceňuje povstání jako jednu z největších a nejvýznamnějších událostí moderních slovenských dějin a jako rozhodné vystoupení proti zlu fašistického režimu.

◀ PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST ▶

Akční letáky