Za dívku 500 marek: Jak Slovensko platilo nacistům za likvidaci židovských žen

1. březen 2020 četba na 3 minuty
První dívky ze Slovenska, které byly transportovány do Osvětimi

První dívky ze Slovenska, které byly transportovány do Osvětimi

Foto: archiv Heather Dune Macadamové

500 marek za jednu dívku, to byl osidlovací poplatek, který muselo Slovensko zaplatit Německu za vystěhování Židů. V prvním oficiálním židovském transportu do Osvětimi také cestovala téměř tisícovka mladých Slovenek.    


999 výjimečných žen

Původně se vůbec nevědělo, že první oficiální transport Židů do Osvětimi 25. března 1942 tvořila také necelá tisícovka mladých a z velké části nezletilých dívek ze Slovenska. Informovala o tom ve své knize 999: Výjimečné mladé ženy z prvního oficiálního židovského transportu do Osvětimi spisovatelka Heather Dune Macadamová. Sama byla překvapená, že o tom vůbec nikdo nemluvil, to ji také dohnalo k tomu prozkoumat, jak to tehdy doopravdy bylo, vyslechnout si příběhy přeživších a jejich rodin a informovat veřejnost.

V knize se mimo jiné dozvídáme příběh rodiny Dragnerových. Po vypuknutí druhé světové války poslali manželé své dvě dcery Ernu a Felu a jejich sestřenici Dinu z polského města Tyliczce na Slovensko, protože se domnívali, že se sousednímu státu perzekuce Židů vyhne. Slovensko se přitom stalo prvním satelitním státem Německa.

Na jaře roku 1942 byly rozhlasem svolány dospívající dívky a nesezdané ženy do 36 let k povinné registraci do pracovních služeb. Dívky, přesvědčené, že jde opravdu jen o zařazení do pracovní služby, se dostavily na jedno z mnoha stanovišť. K jejich překvapení se jim místo věcného zacházení a registračních formulářů dostaly rázné rozkazy, že se mají svléct do naha. Že v místnosti byli také dospělí muži, nacisté i úředníci, nemělo být překážkou. Ti jim také zalhali, že pojedou za prací jen na pár měsíců. Domů se už ten den žádná z nich nepodívala.

Práce, s jakou se nikdy nesetkaly

Slovensko za jejich deportaci zaplatilo Německu 500 marek za osobu. Erna a Dina se tísnily v davu vystrašených dívek, Fela se prvnímu transportu vyhnula; před svoláním bydlela s přítelem v Bratislavě, do Osvětimi byla ovšem dopravena o měsíc později.

Dívky se do vznikajícího tábora smrti dostaly dalšího dne 26. března a podílely se na jeho výstavbě. Pro mladé slečny to byla práce, s jakou se ještě nesetkaly. Byly nuceny k přenášení těžkých předmětů, stavebních materiálů na pole a budování staveb. Z původních 997 Slovenek jich osvobození přežila pouze malá část. Trojlístek příbuzných měl to štěstí, že se po zbudování tábora dostal na lepší pracovní pozice, kde se snažil vydržet až do úplného konce.

Na vyprávění své matky Erny vzpomíná pro web The Times of Israel její syn Akiva: ,,Moje matka byla tvrdá, ale v dobrém smyslu slova. Od prvního dne se učila, jak zůstat naživu. Že přežila, bylo možná z 90 procent štěstí, ale k těm posledním deseti procentům určitě přispěla její osobnost."

Kniha i navazující dokument

Po skončení druhé světové války se sestry přestěhovaly do Izraele, Dina našla nový domov ve Francii. Společně s knihou, v níž kromě tohoto příběhu Macadomová odvyprávěla osudy dalších přeživších prvního židovského transportu, se na jaře letošního roku odvysílá i stejnojmenný dokument, který na publikaci naváže.

Macadomová také vysvětlila, proč se kniha jmenuje 999, když v transportu přijelo “pouze“ 997 dívek – v plánu byl opravdu 999 žen, ale kvůli překlepům v seznamu jich odjelo o dvě méně.

Akční letáky