"Můj život udělal během loňského roku salto mortale," píše čtyřicetiletý manažer prodeje Tibor. "V praxi to vypadalo tak, že zatímco na jaře jsem se se svojí dlouholetou partnerkou Lenkou rozešel a utíkal z toho vztahu jako nezkušený zajíc, v prosinci jsem ji prosil prakticky na kolenou, aby se smilovala a ještě to se mnou zkusila. Zpětně musím říct, že Lenka k mému překvapení použila celý arzenál zbraní hromadného ničení při odhodlání chlapa zmizet."

Neměla na mě čas

Tibor si na předloňském vánočním večírku začal románek s dvacetiletou asistentkou generálního ředitele. "Čili naprosté klišé," komentuje to zpovzdálí. "Ona mladičká samička, dokonale upravená, koketní, veselá. A já - na prahu čtyřicítky, úspěšný, pohledný, přiměřeně dobře situovaný, rozvedený a sedm let vztahu s Lenkou. Ne, že by nebyla přitažlivá, ačkoliv její zadeček by se mi tedy do dlaní dávno nevešel a co se týče ňader, zákon gravitace je neúprosný. To by tolik nevadilo, kdyby na mě měla čas. Ona se však točila výhradně kolem svých dvou dětí z předchozího vztahu - ačkoliv už byli téměř teenageři - a také si fakt myslím, že to přeháněla se svými koníčky. Kursy patchworku, kandidatura do místního zastupitelstva, jóga, kamarádky - a to vzpomínám jen namátkou.

Nina - to je ta slečna, která mě původně tak uchvátila, měla zdánlivě oči jen pro mě. Zajímalo ji, jak se celý den mám. Obdivovala mě a dodávala mi sebevědomí. Netrvalo dlouho a začal jsem si myslet, že bez ní nemůžu žít. Všimněte si, jak to mám pěkně sesumírované. Stálo mě to majlant na sezení u soukromého poradce. Ten mi za mé desítky tisíc jen potvrdil, že jsem měl klasickou krizi středního věku, o které se všude píše, všichni chlapi si myslí, že se jich nebude týkat, a pak se jen diví, jak si mohou pokazit život. Vyšlo by mě levněji, kdybych dal na mou mladší sestru, která na začátku toho všeho poznamenala, že jsem idiot a že si šlapu po štěstí."

Tiborovi budiž ke cti, že své partnerce Lence zřejmě nechtěl ublížit ještě víc a hodně řešil, jak jí celou věc oznámí. "Bál jsem se, že se zhroutí a vůbec nebude umět beze mě žít. To jsem se ale sakra spletl. Lenka nejenže zachovala prakticky kamennou tvář, ale ještě mě vypakovala během jediné hodiny z domu. Už tehdy jsem měl pocit, že je něco špatně. Ale lavina událostí se dala do pohybu."

Ve zkratce řečeno: Tibor si pronajal byt, kde žil sám. "Nina se ke mně nenastěhovala. Místo ke mně se přitiskla ke generálnímu řediteli. Občas jsem se vyspal s nějakou ženou, byla to pro mě atraktivní příležitost cítit se volný jako pták. Taky jsem si to napřed docela užíval. Ale přejedlo se mi to. A navíc mi vrtalo hlavou, jak je možné, že se Lenka vůbec neozývá. Představoval jsem si, že mi třeba zavolá nebo napíše SMS k narozeninám a já tak získám záminku zjistit, jak se má. Přece jen mi to nebylo jedno. A ty její kluky jsem si docela oblíbil, byl bych rád věděl třeba to, co měli z matematicky na vysvědčení, když jsem se s nimi tolik let učil. Ale jako by se po nich slehla zem. Lenka si změnila telefonní číslo, na e-maily neodpovídala a ve mně bylo příliš hrdosti na to, abych ji aktivně vyhledal osobně. Takže jsem ji přes půl roku neviděl."

Zhroucení se nekonalo

Zprávy společných přátel však hovořily výmluvně. Lenka nejen, že se nezhroutila, ale pustila se do nového sportu, prožila románek s jedním z rozvedených kamarádů ("To mě mohl čert vzít, vůbec jsem z té představy nemohl týden spát!") a zhubla snad patnáct kilo. "Doslechl jsem se, že na dovolené byla jako každý rok v naší milované Třeboni a přistihl jsem se, že je mi to líto. Přiznat si, že mi chybí, mně však trvalo celé další měsíce. Nejtěžší bylo vymyslet, jak se k ní dostat zpět a říct jí, že to celé byla strašná chyba."

A pak mi ji okolnosti přihrály do cesty. Zůstal jsem na ni zítrat v obchodním centru, kde jsem nakupoval vánoční dárky, jako na zjevení. A dál? Dál je ten příběh jenom náš... Pozval jsem ji na kafe s duší rozklepanou strachy, že mě pošle do háje. Teď je červen. A já už vím, že náš rozchod také nesla těžce, jen navenek to nedala znát. Že naši přátelé důmyslně dávkovali informace, která mě zdvihaly za židle. A že ji do toho obchoďáku poslala moje mladší sestra, která věděla, že tam jdu. Komplot? Díky za něj... Konečně mám svůj nádherný život zpátky.