„Kdyby tohle vysílali v televizi, bral bych to jako trochu kýčovitě napsané drama s romantických podtextem. Spokojení manželé s malou dcerkou a najednou jim převrátí život naruby smrtelná nemoc. Nevěřil bych, že se něco takového stane právě mně. A možná bych ani nevsadil na to, že to nakonec zvládnu.“

Než přišla nemoc

Vítek popisuje idylický život, který s manželkou vedli, než onemocněla. „Byli jsme takové klasické manželství trochu jako ze starých časů. Já se nemotal do ženských prací kolem vaření, úklidu nebo prádla, ani s dcerou jsem se do školy neučil. Dělal jsem všechno kromě domu, auta a zahrady. Každý měsíc jsem odevzdal výplatu a bral to tak, že hlavním úkolem chlapa je rodinu živit.
Lidka – moje žena, starosti o domácnost zvládala jako mávnutím kouzelným proutkem. Až teď mi dochází, jaké úsilí ji musí stát vytvořit nám tak pěkný domov, kde třeba ze sporáku pokaždé voní něco dobrého.
Časem se mi zdála slabší, bledá, povadlá… Ptal jsem se, jestli se něco neděje, ale nic neřekla a tak jsem nevěděl, že chodí k lékaři až do té osudné večeře. Zkrátím popis toho okamžiku, kdy mi neuvěřitelně klidně řekla, že má rakovinu a není naděje, že by přežila. Ani po letech na to nemůžu vzpomínat.

Zbývající čas

Chtěl jsem v tu chvíli brečet, naříkat, někam utéct. Jako malý kluk. Moje nádherná silná žena byla v ten okamžik o tolik lepší a statečnější než já. Pak přišly týdny, kdy docházela ambulantně na kliniku a mě postupně zasvěcovala do chodu domácnosti. Slovo složenka jsem znal pomalu jen z vyprávění a byla toho spousta, co jsem se musel naučit. Pod jejím vedením jsem se učil vařit, žehlit, uklidit, vyprávěla mi, které hračky miluje naše dcera a jaké pohádky si pro ni vymyslela na dobrou noc a povídala jí je odmalička.

Sám s dcerou

Lidka zemřela půl roku od chvíle, kdy se dozvěděla diagnózu. Několik týdnů u mě dokonce převládl vztek. Proč mě tu nechala, co budu dělat. Pak se konečně dostavil pláč, stesk a hlavně obdiv. Chtěl jsem ji mít zpět, večer jsem jí to každý den říkal směrem k noční obloze.
Zato ráno pokaždé začal kolotoč. Snídaně, svačina pro dceru, útěk do práce. Útěk z práce, nákup, holku z družiny, úklid, úkoly… Pomoc jsem hledal taky u manželek svých kamarádů. Kolikrát já je otravovat po telefonu bezradný u sporáku.

Nový začátek

Pak přišla u dcery puberta a to je tak šílená záležitost, že by snad na to měly být pro rodiče lázně. Ale roky přeběhly, s dcerou jsme v pohodě, teď studuje vysokou školu. Lidce nosím na hrob chryzantémy a říkám jí, že ji mám rád a vždycky mít rád budu. I když o mě ženy jeví zájem, už o jinou nestojím. Smířil jsem se sice s jejím odchodem, ale stále po ní toužím. Chybí mi její přítomnost, její úsměvy, gesta i dotyky. Rozhodl jsem se už navždy zůstat sám.