Jedné noci, v září roku 1859 byli dva britští astronomové Richard Carrington a Richard Hodgson svědky pozoruhodné události. Zcela nezávisle na sobě pozorovali dalekohledem Slunce přesně v okamžiku, kdy z něj vytryskl ohnivý gejzír. Ke vzplanutí, či gejzíru, dochází při výronu elektromagnetického záření ze Slunce. Tyto záblesky trvají většinou několik minut, někdy i déle a bývají spojeny s výrony koronální hmoty. Například sluneční bouře, k níž došlo v roce 993, zanechala na kmenech stromů stopy, jež archeologové dodnes zkoumají a využívají k určení datace starých dřevěných materiálů.
Na velkou sluneční erupci se podívejte v dokumentu zde:
Zatím nejsilnější geomagnetická bouře
Po této události začali lidé na Zemi pozorovat neobvyklé barevné polární záře, které se rozlétly po obloze. Zvláště se začaly chovat i telegrafní linky, jež byly v té době technologickou novinkou v Evropě a Severní Americe, na nichž se začaly tvořit viditelné i slyšitelné jiskry. Celá událost dostala jméno Carringtonova a i přesto, že k ní došlo před více než 150 lety, je dodnes nejsilnější známou geomagnetickou bouří. Nebyla bouří první ani poslední, dokonce je zaznamenáno hned několik podobných událostí menšího rozměru, jež způsobily výpadky proudu a poškození satelitů. I proto byla pak tato technologie zdokonalena jak energetickými společnostmi, tak i výrobci satelitů.
V době Carringtonovy události byly technologie pochopitelně na zcela jiné úrovni než dnes, takže měla erupce velký dopad právě na telegrafní linky. Lidé byli tehdy nuceni odpojovat dráty, aby z nich nevybuchovaly jiskry, ale vedení zůstalo i přesto částečně funkční.
Co by se stalo dnes?
Jak by to vypadalo, kdyby se událost podobného rozměru opakovala dnes? „V roce 1859 museli lidé skutečně odpojovat vedení, ale stále měli dostatek energie a proudu, aby mohli po určitou dobu fungovat," říká Alex Halford z vědeckého oddělení heliofyziky v Goddardově středisku kosmických letů NASA. I když jsme podle něj dnes na podobnou událost připraveni, jistě bychom ji zaznamenali. Takovéto erupce na Slunci samozřejmě probíhají, ale ne každá sluneční erupce nebo výron koronální hmoty má dopad na Zemi. Vše záleží na velikosti výbuchu i na směru, kterým se vlna vydá. Jak říká Halford, nejméně by nás samozřejmě ovlivnila sluneční erupce na vzdálené straně Slunce. Navíc i erupce na straně bližší nás často mine, a to zejména proto, že jsme pořád od Slunce poměrně daleko a jsme malým cílem.
Pokud by k velké sluneční erupci došlo dnes, byly by ohroženy zejména satelity, protože nejsou chráněny atmosférou Země. Většina družic vypuštěných v posledních dvou desetiletích je však konstruována dostatečně robustně, aby byla vůči přebíjení odolná.
Podle Halforda je nepravděpodobné, že by dnes bouře vyřadila satelity GPS s nějakými vážnějšími problémy.
Pozitiva slunečních erupcí – polární záře
Navíc ne všechny sluneční erupce mají jen negativní dopad na Zemi. Dochází při nich totiž ke zhuštění horních vrstev zemské atmosféry, takže atmosféra na krátkou dobu stoupne do výšky. To může kromě družicových drah ovlivnit i dráhy vesmírného odpadu, který se vznáší nahoře. Dostatečný odpor by tak mohl způsobit pád tohoto odpadu na oběžnou dráhu a jeho shoření, což by bylo velmi pozitivní. A pozitivní je i fakt, že bychom mohli vidět častěji polární záři, která vzniklá tehdy, když sluneční částice proniknou do atmosféry a srazí se s částicemi plynu. Děje se tak zejména na pólech, kde je magnetické pole slabší. Během slunečních erupcí se do atmosféry dostane více částic. Podle Halforda budou právě tyto roky pozorování sluneční záře nakloněny. Navíc se očekává další velká sluneční erupce, jíž vědci datují do doby před rokem 2029.
Další sluneční bouře
Sluneční erupce, k níž došlo během první světové války, nebyla sice tak velká jako Carringtonova událost, ale přesto zmátla detekční zařízení. Technici se tehdy domnívali, že na zem padají bomby, ale ve skutečnosti šlo o rušení způsobené dopadem erupce na magnetosféru. Také nedávno, v březnu roku 1989 zasáhl Zemi velký výron koronální hmoty a následná geomagnetická bouře, jež postihla zejména Québec a některé části Nové Anglie. Tehdy se dokonce v důsledku přetížení elektrické sítě roztavily transformátory, což přitáhlo další pozornost vědeckého světa. Objevila se potřeba opět jednat, takže energetické společnosti začaly dbát ještě více na bezpečnost. Objevily se tak například vypínací kabely, které mají zabránit kaskádovému selhání. Pokud se výkon sítě zvýší příliš rychle, vypínače jsou naprogramovány tak, aby se omezily škody a transformátory již neshořely.
Zdroje: www.swpc.noaa.gov, nypost.com, www.discovermagazine.com