Zdroj: Pixabay.com
Sluneční kámen: Dokázali se Vikingové orientovat díky záhadnému kompasu?
Vikingové na svých lodích pluli podle dochovaných zpráv najisto, i když nebyly vidět hvězdy. Vděčili za to slunečnímu kameni, který jim ukazoval polohu slunce.
Zní to jako kouzlo, ale vědci potvrdili, že Vikingové při svých plavbách zřejmě využívali pro orientaci polarizovaných krystalů.
Vikingská námořní expanze ze Skandinávie zasáhla většinu Severní Evropy, Britské ostrovy a vlastně celý Severní Atlantik v období od roku 750 až 1050 n. l. Dobyvačné a loupežné výpravy zavály Vikingy i do Středomoří a po americkém kontinentu kráčeli ještě před Kolumbem. Polární den jim v severním Atlantiku bránil během letních měsíců využívat k navigaci hvězdy a kompas v té době Evropané ještě neznali. Vikingské legendy včetně ságy o Sigurdovi, vyprávějí o sólarsteinnu, slunečním kameni.
Sága popisuje, jak se jednoho zataženého dne, kdy hustě sněžilo, ptal král Olaf reka Sigurda, kde je slunce. Aby si ověřil Sigurdovu odpověď, vzal do ruky sluneční kámen a pozvedl jej k obloze, aby se podíval, odkud světlo přichází, a našel tak polohu slunečního kotouče.
Už v roce 1967 dánský archeolog Thorkild Ramskou vyslovil domněnku, že mohlo jít o polarizovaný krystal, čistou formu kalcitu, která je ve Skandinávii běžná. Polarizovaný krystal propouští světlo pouze pod určitým úhlem. Podle toho mění tóny od světlých k temnějším. Tak se dá poznat zdroj v atmosféře polarizovaného slunečního světla. Vikingové tak podle dánského archeologa byli schopní najít slunce i v okamžiku, kdy bylo za mraky, nebo v mlze či dokonce ještě za horizontem.
Nicméně tato teorie se dočkala jen několika kritických hlasů bez hlubšího ověřování - mimo jiné byla odmítnuta s tím, že takové světlo by bylo rozeznatelné i pouhým okem a krystal by nebyl vůbec potřeba. Starou myšlenku oprášil odborník na optiku Gábor Horváth z Budapešťské univerzity společně se švédskou specialistkou na migrace Susanne Åkessonovou z univerzity v Lundu. Empirickými pokusy ve Finsku zjistili, že při pozorování okem vzniká chyba až 99 stupňů, což by byla pro mořeplavce nepřijatelná a nebezpečná chyba.
Ve špatných světelných podmínkách se však podařilo prokázat roli polarizovaného světla a možnost, že ji Vikingové mohli využívat, ačkoli nebyla tak výrazná, nakolik si dánský archeolog myslel.
Nicméně historici, jakkoli považují novou studii za zajímavou, upozorňují, že pro ni chybí jakýkoli hmatatelný důkaz z archeologických nálezů. Vikingové podle dochovaných zpráv využívali i sledování drah ptáků, tahů velryb a tvarů pobřeží. Definitivně historiky prý přesvědčí až nález příslušného krystalu ve vraku vikingského lodi.
