Zní to jako kouzlo, ale vědci potvrdili, že Vikingové při svých plavbách zřejmě využívali pro orientaci polarizovaných krystalů.

Vikingská námořní expanze ze Skandinávie zasáhla většinu Severní Evropy, Britské ostrovy a vlastně celý Severní Atlantik v období od roku 750 až 1050 n. l. Dobyvačné a loupežné výpravy zavály Vikingy i do Středomoří a po americkém kontinentu kráčeli ještě před Kolumbem. Polární den jim v severním Atlantiku bránil během letních měsíců využívat k navigaci hvězdy a kompas v té době Evropané ještě neznali. Vikingské legendy včetně ságy o Sigurdovi, vyprávějí o sólarsteinnu, slunečním kameni.

Sága popisuje, jak se jednoho zataženého dne, kdy hustě sněžilo, ptal král Olaf reka Sigurda, kde je slunce. Aby si ověřil Sigurdovu odpověď, vzal do ruky sluneční kámen a pozvedl jej k obloze, aby se podíval, odkud světlo přichází, a našel tak polohu slunečního kotouče.

Už v roce 1967 dánský archeolog Thorkild Ramskou vyslovil domněnku, že mohlo jít o polarizovaný krystal, čistou formu kalcitu, která je ve Skandinávii běžná. Polarizovaný krystal propouští světlo pouze pod určitým úhlem. Podle toho mění tóny od světlých k temnějším. Tak se dá poznat zdroj v atmosféře polarizovaného slunečního světla. Vikingové tak podle dánského archeologa byli schopní najít slunce i v okamžiku, kdy bylo za mraky, nebo v mlze či dokonce ještě za horizontem.

Nicméně tato teorie se dočkala jen několika kritických hlasů bez hlubšího ověřování - mimo jiné byla odmítnuta s tím, že takové světlo by bylo rozeznatelné i pouhým okem a krystal by nebyl vůbec potřeba. Starou myšlenku oprášil odborník na optiku Gábor Horváth z Budapešťské univerzity společně se švédskou specialistkou na migrace Susanne Åkessonovou z univerzity v Lundu. Empirickými pokusy ve Finsku zjistili, že při pozorování okem vzniká chyba až 99 stupňů, což by byla pro mořeplavce nepřijatelná a nebezpečná chyba.

Ve špatných světelných podmínkách se však podařilo prokázat roli polarizovaného světla a možnost, že ji Vikingové mohli využívat, ačkoli nebyla tak výrazná, nakolik si dánský archeolog myslel.

Nicméně historici, jakkoli považují novou studii za zajímavou, upozorňují, že pro ni chybí jakýkoli hmatatelný důkaz z archeologických nálezů. Vikingové podle dochovaných zpráv využívali i sledování drah ptáků, tahů velryb a tvarů pobřeží. Definitivně historiky prý přesvědčí až nález příslušného krystalu ve vraku vikingského lodi.