Dokonce existoval i pojem „maid of all work“, který se dá nepřesně přeložit jako „holka pro všechno“ nebo doslova “služka všech prací“. Od těchto žen a dívek se očekávalo, že budou vykonávat všechny práce v domácnosti, musely tedy fungovat jako služebné, ošetřovatelky, komorné i kuchařky. Jejich seznam úkolů byl téměř nekonečný a 24 hodin denně nestačilo. Toto „povolání“ se objevilo spolu se začátkem průmyslové revoluce, kdy nová střední třída potřebovala v domovech pomoc. Mnoho domácností zaměstnávalo služebnictvo jako známku svého bohatství a nového postaven, přičemž neměly dost peněz na to, aby řádně zaplatily.
Běžný den holky pro všechno
Holka pro všechno vstávala mnohem dříve než její panstvo a další obyvatelé domu. Nejprve musela uklidit, zapálit oheň a začít připravovat snídani. Poté ji domácí práce zaměstnaly na celý den, přičemž ještě byly vyhrazeny specifické dny, kdy se musely přidat další povinnosti, jako třeba praní anebo drhnutí.
Kromě prací však byl život těchto služebných velmi osamocený a smutný, často musely spát v kuchyni nebo ve sklepě, daleko od rodiny a samy. Byly zcela izolovány od okolního světa a většina domácností je vytěžovala až do naprostého vyčerpání.
Například Frank E. Huggett ve své knize Life Below Stairs (Život pod schody) uvádí, že "v polovině viktoriánské doby pracovalo přibližně šest z deseti služebných samo jako všeobecné služky, od nichž se očekávalo, že budou vykonávat všechny formální povinnosti a domácí práce".
Na humorný portrét viktoriánské služebné se pro odlehčení podávejte na tomto videu:
Od úsvitu do noci
Když se podíváme na seznam běžných denních prací, pak k nim spadalo zapálení ohně, zametání podlah a vymetení krbu, čištění roštů, umývání mramoru na krbu, mytí nádobí, ale i stírání prachu a vytřepání závěsů, péče o sklo a porcelán, vaření, stlaní postelí, péče o děti a praní prádla.
Navíc platilo i to, že čím blíže si byly služebná a paní společensky, tím hůře se se služebnou zacházelo, jelikož paní chtěla a potřebovala ukázat svou autoritu. Navíc si je často o paní domu zkoušely a líčily na ně různé pasti, aby se přesvědčily o jejich poctivosti.
Existovaly ale i dobré paní, ale nebyla jich většina. Dobrá paní pak služebné naučila způsobům, jak vést domácnost produktivním způsobem, ale často byly dívky ponechány, aby se dovednostem naučily při práci.
Pokud jde o služky, jiný kraj, stejný mrav
V českých zemích byla práva a povinnosti čeledínů, děveček a služek kódována v takzvaném Čeledním řádu z roku 1857. Podle něj se „čeledín má vystříhati všeho nákladu v oděvu, v rozkošech a jiných věcech, poměrům svých nepřiměřeného, a na pána náleží čeledínovi takový náklad zakázati... Taktéž musí býti spokojen, kdyby pán truhly, kufry a jiné jeho schránky v jeho a jednoho svědka přítomnosti prohledal.“ Stejně tak kodex shrnoval i možné povolené tresty. Ani u nás neexistovala dolní věková hranice, kdy děvčata nastupovala do služby.
Na samém konci 19. století začaly vznikat první spolky, které měly chránit práva služebných. A na přelomu 19. a 20. století byly pořádány takzvané nedělní dýchánky, které pro dívky v Čechách spolu s Americkým klubem dam pořádala bývalá služebná Josefa Náprstková.
Chtěly to ženy dělat?
Problém byl, že spousta žen práci skutečně potřebovala. Holky pro všechno se buď rekrutovaly z dětí nájemníků, nádeníků a drobných hospodářů, anebo se účastnily náborů na veletrzích, to vše ve věku pouhých 13 let! Později dokonce fungovaly inzerce a agentury, které zkušené „služky“ s nejméně dvouletou praxí doporučovaly. Dívky se tak mohly z venkova přestěhovat do města, ale i tak jim často musely pomáhat chudobince, kde se dívky učily domácím pracím, péči o děti a vaření. Dívky byly ještě samy děti, ale očekávalo se od nich, že převezmou všechny role v domácnosti.
V jednom domě přitom bylo více služebných a panovala mezi nimi hierarchie. Navíc se od panstva očekávalo, že budou služku takřka neviditelné a nebudou nijak zasahovat do chodu domu, kromě tichého plnění svých povinností.
I dnešní ženy zvládají neuvěřitelnou spoustu věcí.
Bití a tresty, spolu s fyzickým i psychickým vyčerpáním
Služky neměly téměř žádná práva. Dokonce bylo velmi obvyklé, že jim byla zadržována mzda a majetek. Zaměstnavatel měl i právo na okamžitou výpověď, a nemusel napsat žádné doporučení. Dívky neměly ani zdravotní péči či odchodné do důchodu. Proto často dívkám pomáhaly charitativní organizace. Mnoho dívek často kvůli nelidským podmínkám ze služby uteklo, a jen se potulovaly bez práce, až často skončily v chudobinci.
Toto jednání bylo podobné například i ve velkých městech, jako byla Praha, kde bylo dokonce možné ještě v 19. století čeledína či služku beztrestně zbít, což bylo prováděno nejčastěji holí anebo metlou.
Služebné existovaly v domácnostech velmi běžně až do druhé světové války. Během ní pak musely tyto dívky nastoupit do továren, zejména do zbrojního průmyslu. Konec služebným pak přišel až v únoru 1948, i když s jistými výjimkami existují služebné, hospodyně, až dodnes. Samozřejmě ale pracují v naprosto jiných podmínkách, finančních i smluvních.
Zdroje:
